Jak jsem odchytávala

Srpen je v učitelské hlavě asi jako jedno dlouhé nedělní odpoledne. Člověk vzpomíná, co všechno chtěl stihnout a snaží se to na poslední chvíli dohnat, protože už je skoro konec víkendu. Jinými slovy, než jsem se vzpamatovala, už je tu srpen a dovolená v druhé polovině. Je tedy na čase udělat aspoň něco z těch mnoha věcí, co jsem si slíbila (různé úklidy, výlety, rovnání materiálů… no, zatím nic moc).

Dneska ráno jsem se s velkým odhodláním vrhla na kumbál. Prostor v našem bytě, kam průběžně odkládáme všechno nepotřebné a jednou za čas mě drapne rapl, polovinu těch krámů a krabic od všeho možného vyházím, abychom zase měli kam to strkat. Většinou ten moment nastane, když už se tam nedá pomalu ani vstoupit. Dveře od vestavěné skříně otevřené, na věšácích tašky, batohy, na zemi co se tam zrovna vešlo. Prostě nic reprezentativního, takový Moničin tajný kumbál. To jen pro ilustraci, v jakém stavu jsem dnešní zážitek zahájila.

Continue reading

Viděno: Medicejové

Objevila jsem Medicejské. Asi tak o sto let později než zbytek světa, jak bývá mým zvykem, ale objevila. Navíc mi od momentu prvního zjištění trvalo poměrně dlouho, než jsem si seriál vůbec pustila, ale nakonec k tomu přeci jen došlo. A ach. Můj. Bože! jak praví klasik.

Zaprvé, Toskánsko a Florencie je prostě srdcová záležitost. Všechny ty záběry na rozestavěný chrám a celé město jsem naprosto hltala. Nemluvě o záběrech na zvlněné toskánské kopce. Prostě vizuální porno, co bych to složitě opisovala.

Continue reading

Vyzkoušeno: Fotoknihy

Svatba je super příležitost, jak vyzkoušet tvorbu fotoknih. U nás doma se obecně moc nenosí, preferuji klasická fotoalba a klasické fotky (což mi připomíná, že by bylo asi docela fajn si nějaké svatební fotky konečně vytisknout), ale na druhou stranu pro rodiče je fotokniha úplně ideálním vánočním dárkem. A protože jsem sama hledala nějaké informace a srovnání, když jsme vybírala, kde nechat tenhle suvenýr vyrobit, usoudila jsem, že přihodím svojí trošku do mlýna, protože se mi doma sešly dvě různé verze.

Ve svatebním salonu, kde jsem si půjčovala šaty, mi dali poukaz na fotoknihu od Bontia, v hodnotě 1000 Kč. Což už se při téhle zábavě docela vyplatí. První volba tedy padla na tuto firmu. Při celkové ceně jsem ale hledala ještě jinou variantu, možná trochu levnější a vybrala jsem nakonec Happy foto. Dva velmi rozdílné výsledky, ale vlastně nemohu říct, že jedna by byla vysloveně špatná.

Obě knihy měly podobný počet stránek (cca 32).

Porovnání velikostí a desek. Vlevo Happy, lesklejší, vpravo Bontia, příjemně saténový povrch. Btw. V reálu je nápis na levé knize čitelný 🙂
Continue reading

Břevnovská veselka po španělsku

Dva měsíce od svatby mám pocit, že by bylo vhodné už konečně něco k celé události napsat. Zatím jsem se k tomu nedostala z různých důvodů – málo času, pořád se něco dělo, příliš mnoho myšlenek, nejasnost, jak to celé pojmout. Tím si koneckonců nejsem jistá do teď. Původně jsem myslela, že napíšu dva různé články, jeden ten hezký, obecný, a druhý ten tvrdě realistický s nevyžádanými radami do života. Nakonec to ale zkusím všechno propojit. Včetně těch rad o tom, co bych dneska, kdyby se to celé mělo konat znovu, udělala jinak.

Continue reading

Litoměřické vinobraní

Další z našich malých drobných výletů. Kdysi, když jsme spolu s Mužem začínali randit, vzala jsem ho na výlet do Mělníka, na vánoční trhy. V sobotu tam bylo super mrtvo, na vyhlídce šíleně foukalo, ale já si odškrtla Mělník, že jsem ho konečně viděla. Přesto, že mi to nepřišlo jako kdovíjak úspěšný výlet, dojem zanechal a Muž začínal poposedávat, že by zase takhle někam vyjel. Je toho v dojezdové vzdálenosti od Prahy ještě dost, co jsme neobjevili, ale nějak vždycky na všechno zapomenu, když bych potřebovala nápad.

Continue reading

Hektické léto

Lepší napsat něco, než neustále přemýšlet nad tím, co všechno bych chtěla napsat.

Blogování mě baví, chybí mi, ale nějak se k němu ne a ne dostat. K ničemu se ne a ne dostat, protože mě pořád něco (někdo) vyrušuje, přetrhává myšlenky, pořád je tisíc věcí kolem co dělat. Letošní léto bylo totiž hodně hektické, hodně náročné a poznamenané pár událostmi, které mi trochu tvořily autoblok, protože jsem vlastně nechtěla, aby si to přečetl někdo (konkrétní) další.

Podobně je na tom můj deník. Rok, kdy jsem si ho měla psát pečlivě den po dni, vypadá tak, že mám teď s vyplazeným jazykem dopsaný květen a kus června, dramatický a významný červenec chybí. O srpnu ani nemluvě. Kdo ví, zda to někdy dopíšu. Občas přemýšlím, že začnu psát prostředek srpna a… pak se časem uvidí, co s tím zbytkem. Protože některé pocity a prožitky si sice můžu zpětně zapsat, ale autenticita bude už nízká.

Nápadů na články je mrak, ale než se k napsání dostanu, trochu vyčpí, vyšumí a přijdou další. A ty taky nenapíšu. I když bych měla, já vím. Naopak bych měla (a chtěla jsem) omezit tyhle nicneříkající hromadné žvásty o tom, jak na nic nemám čas, ale v tuhle chvíli si přesně tohle asi potřebuju napsat. Takové to odšpuntování „povinnosti“ po dlouhém tichu, kdy každý den si slibujete, že už to uděláte, ale den po dni vám je blbější se do toho konečně pustit, až prostě musíte skočit po hlavě. Zase si po dlouhé době zkusit, jak je skvělé nechat prsty běžet po klávesnici, poslouchat charakteristické klapání a sledovat přibývající slova na obrazovce. A spoustrukrát vidět mizet ukliknutá písmenka.

Ještě pořád jsem nesepsala nic k velikonočnímu Berlínu. Ani fotky jsem popravdě ještě neprotřídila, protože to bylo v době, kdy byly jisté nepříjemné události moc čerstvé a já se hodně nechtěla dělit o nic. Ale už to trochu odeznívá (důkazem pro mě je i tenhle výkřik do ticha). Chtěla jsem napsat článek o českém létě, ale možná ho s přicházejícím podzimem trochu překopu a napíšu si něco o českých ročních dobách. A pak by si vlastní článek zasloužila svatba. Letošní léto totiž bylo úspěšné – nový muž, nové auto, nová koupelna. Dobrý, ne? Občas ze srandy říkám „první muž“ a „první auto“, to abych je oba držela v napětí, že je kdykoliv můžu vyměnit. Ale nechci. Zvládli jsme i svatební cestu/rodinnou návštěvu ve Španělsku a teď mě ještě čeká tradiční letní roadtrip s maminkou. Tentokrát směrem do Horních Uher – Slovensko a severní Maďarsko. Začínám se na to těšit jak malá.

Taky si snažím trochu srovnat myšlenky ohledně toho, co se svým životem. Chybí mi nějaká kreativita, chybí mi kytky (rostlin doma je podezřele málo), chybí mi focení – na to se teď těším v nadcházejícím cestovním týdnu. První kreativní záchvat budu řešit nějakým cestovním deníkem z uherské cesty. A pořád si hraju s myšlenkou svého profesního portfolia. Jakkoliv jsem na sebe byla hrdá, že jsem pokořila svatební web (a to byla panečku výzva!), říkám si, zda se s touto myšlenkou neobrátit na profesionály.

Ach, je toho tolik, co bych chtěla zvládnout, ale dovolená se podezřele krátí a za chvíli ten kolotoč začne nanovo. Tradičně taky převažuji, co bych od září ráda zahájila. Takže letos to máme opět nějaké cvičení, ideálně jóga, prostě rozhýbat ta zpohodlnělá letní pneu. Pak bych se ráda vrátila k maďarštině, protože ta v mé hlavě nehezky krní. To se naplno ukáže teď během cesty. Měla bych pohnout se španělštinou, ačkoliv dnešní pokec s paní překladatelkou mě trochu nahlodal, zda skutečně potřebuji nějaký institut, zda by nestačily domácí konverzace. A nějaké to kreativní vyžití by se taky hodilo. Ale tam se bojím, že kurzy, jaké bych si představovala, stejně neseženu, takže je to asi jedno a je to na mě a mém domácím čase. Vlastně když se na to teď dívám, dochází mi, že učitelé mají Nový rok kolem 1. září – zvažujeme, reflektujeme, přijímáme nové výzvy. V červnu pak se smutkem bilancujeme, jak se nám dařilo.

Začnu tím, že protřídím berlínské fotky to je zvládnutelný úkol.

Letenské pláně

Zatím jsem se na žádnou z demostrací konaných na Václavském náměstí nedostala. Prostě nebyl čas, nebyla síla, energie, nic. Pocit, že bych měla, nechyběl, ale všechno ostatní zkrátka ano. V neděli před koncem školního roku mi ale výmluvy došly. Klasifikace uzavřená, slovní hodnocení sice nenapsaná, ale čas by byl. Nakonec jsme se vyhecovaly s mámou – já nevím, já jdu, já nestíhám, to dáme, já nejdu, pojď! Hodně přátel na facebooku zakliklo, že se tam objeví. Hodně mých studentů sdílelo svou účast z předchozích akcí, nicméně jsem se domluvila jen s tou mámou, která hned na to musela běžet do práce. Plán tedy byl vyběhnout nahoru, morálně podpořit a zase zmizet.

Už jen cesta stála za to. Metro mi silně připomínalo zážitek ze začátku roku, kdy se celá Praha hrnula na ohňostroj. Lidé se cpali do vagónů, šlapali po sobě, občas se trochu pošťouchli… Ale na rozdíl od toho Nového roku se tentokrát všichni usmívali, omlouvali a byli milí. Stejný zážitek měla i maminka v trmavaji, v níž prý nikdo nestál na vlastních nohách, všichni se navzájem málem udupaly, přes les rukou nebylo vidět ani z okénka, ale i tak panovala všeobecně veselá nálada.

Na mostě pod Letnou se k nám přidala stará paní, urputně pochodující vstříc cíli a vesele štěbetající o tom, jak tam na ni čeká syn a že to snad stihne. Mezitím chodily zprávy, že už je plno…

Vyběhly jsme s davem schody na Letnou a už mezi stromy, daleko před písečnou planinou, se převalovaly davy. Lidé se ovívali vějíři, někteří do vzduchu rozprašovali vodu, aby pomohli i ostatním překonat vedro, které začínalo být nesnesitelné. Rodiny s dětmi a kočárky, na trávnících rozhozené deky, všude mraky lidí. A i přesto Letná působila poklidně, jako kterékoliv jiné líné nedělní odpoledne, jen trochu předimenzované.

Měla jsem víc štěstí než rozumu. Ve chvíli, kdy jsme se chtěly otočit a běžet zase zpátky do města, jsem si za sebou všimla kamarádů. To bylo jediné možné řešení, jak někoho potkat – zkrátka do něj vrazit, protože mobilní sítě a internety zkolabovaly. Houkla jsem po nich a připojila se k nim, s očekáváním, co mi to přinese.

Přineslo mi to dobrodružství. Kamarád kamarádů, kterého jsem nikdy neviděla, začal remcat, že by se nejradši dostal na ty střechy domů na druhé straně pláně. Na nich už postávalo poměrně dost lidí a postupně se jejich počet zvyšoval. Fasády domů zdobily transparenty, vlajky, motta.

Ten nápad se mi líbil. Bylo v něm cosi rebelského a nečekaného. Zatímco kamarádi odmítavě vykrucovali, já po chvíli vypálila, že teda jdeme. Prostě to zkusíme.

Dalo nám to zabrat, celý blok domů jsme obešli dvakrát. Jednou jsme se už do chodby dostali, vyběhli až do třetího patra, ale pak se naši předchůdci začali vracet s tím, že nahoře je zavřeno. Další obejití bloku. V jednu chvíli jsme to i vzdali a vyrazili hledat opuštěné kamarády, ale pak nám to nedalo a zkusili jsme to znovu. Přišly lepší pokyny, kudy se dá dostat dovnitř. Do jednoho z domů nás nakonec pustil starý pán, asi obyvatel, který se tvářil napůl nechápavě, kolik nás jde, napůl spiklenecky. Věděli jsme, že děláme něco zakázaného, ale o to lepší to bylo, když jsme doběhli s funěním do osmého patra, chytli se požárního žebříku a začali se drápat nahoru. Tam už nás čekal jen světlík a z něj vstup na volnou, ničím neohraničenou střechu, vysoko nad letenskou plání zaplněnou tisíci lidí. Co tisíci, statisíci!

Z té výšky mě mrazilo. Mám k nim respekt, jakkoliv ráda se sápu na věže čehokoliv, co je přístupné, ať už jedu kamkoliv (kostelní věže, zvonice, radnice a jiné -ice), všude je nějaké jištění. Tady nic. Jen holá střecha a z ní výhled na celý svět. Od Olšanských hřbitovů, Dona Giovanniho, Crystal, Žižkovský vysílač, přes Národní muzeum, týnské věže, Pankráckou pláň, údolí Vltavy s Branickou skálou na jedné a Barrandovem na druhé straně, až po impozantní věže svatého Víta. A na druhé straně Ďáblice, Bohnice a jiné -ice. Nekonečno. Všechno. Širé nebe nad hlavou a jásající dav pod námi. A vlajky. Všude stovky vlajek.

Po nějaké době jsme se osmělila natolik, že jsem se posadila i na okraj střechy. Pod námi na balkoně (jediný důvod, proč jsem se osmělila si na ten okraj sednout, pád by byl snad ne smrtelný) probíhala ještě lepší party – tam měli víno, slané tyčinky a kamery.

Bylo to skvělé. Bylo to neopakovatelné, naprosto punkové, odvázané a nečekané. Z mého „otočka na deset minut“ se stal několikahodinový zážitek. Seděli jsme tam, poslouchali, bavili se mezi sebou, s úplnými cizinci, sdíleli jsme dojmy, posílali fotky do světa a užívali si tu atmosféru. Vždycky když se plání rozlehl potlesk a jásot, zamrzailo mě. Tak moc to připomínalo ta videa, co občas ve škole pouštím, tu nadšenou atmosféru, tu odhodlanost. A přitom to všechno bylo tak klidné, přátelské a vstřícné.

Když jsme nakonec přeci jen slezli (dalším záludným světlíkem, po jistých výhružkách, že nás bude zastavovat policie a vyptávat se, co jsme na té střeše dělali) a seběhli schody, jiná obyvatelka domu nás radši poslala k zadnímu východu – co se dělo vepředu nevím, možná tam stáli ti zvědavci, možná tam byl jen dav toužící se dostat dovnitř. Kdo ví, ale dalo to celému zážitku ještě větší punc něčeho zakázaného, kouzelného.

Skončili jsme v baru na zahrádce, s vínem a pivem, s kamarády, kteří tam na nás čekali. Nechali jsme dav odjet, užili jsme si nedělní podvečer s doznívajícím adrenalinem a s pocitem, jak krásná akce to byla.

Možná to nic nezmění, pesimista ve mně tomu ani nevěří, ale optimista je rád, že jsem se nakonec vyhecovala a že jsem tohle zažila.

Bylo hezky.