Fotoknihy

Svatba je super příležitost, jak vyzkoušet tvorbu fotoknih. U nás doma se obecně moc nenosí, preferuji klasická fotoalba a klasické fotky (což mi připomíná, že by bylo asi docela fajn si nějaké svatební fotky konečně vytisknout), ale na druhou stranu pro rodiče je fotokniha úplně ideálním vánočním dárkem. A protože jsem sama hledala nějaké informace a srovnání, když jsme vybírala, kde nechat tenhle suvenýr vyrobit, usoudila jsem, že přihodím svojí trošku do mlýna, protože se mi doma sešly dvě různé verze.

Ve svatebním salonu, kde jsem si půjčovala šaty, mi dali poukaz na fotoknihu od Bontia, v hodnotě 1000 Kč. Což už se při téhle zábavě docela vyplatí. První volba tedy padla na tuto firmu. Při celkové ceně jsem ale hledala ještě jinou variantu, možná trochu levnější a vybrala jsem nakonec Happy foto. Dva velmi rozdílné výsledky, ale vlastně nemohu říct, že jedna by byla vysloveně špatná.

Obě knihy měly podobný počet stránek (cca 32).

Porovnání velikostí a desek. Vlevo Happy, lesklejší, vpravo Bontia, příjemně saténový povrch. Btw. V reálu je nápis na levé knize čitelný 🙂
Číst dál

Břevnovská veselka po španělsku

Dva měsíce od svatby mám pocit, že by bylo vhodné už konečně něco k celé události napsat. Zatím jsem se k tomu nedostala z různých důvodů – málo času, pořád se něco dělo, příliš mnoho myšlenek, nejasnost, jak to celé pojmout. Tím si koneckonců nejsem jistá do teď. Původně jsem myslela, že napíšu dva různé články, jeden ten hezký, obecný, a druhý ten tvrdě realistický s nevyžádanými radami do života. Nakonec to ale zkusím všechno propojit. Včetně těch rad o tom, co bych dneska, kdyby se to celé mělo konat znovu, udělala jinak.

Číst dál

Litoměřické vinobraní

Další z našich malých drobných výletů. Kdysi, když jsme spolu s Mužem začínali randit, vzala jsem ho na výlet do Mělníka, na vánoční trhy. V sobotu tam bylo super mrtvo, na vyhlídce šíleně foukalo, ale já si odškrtla Mělník, že jsem ho konečně viděla. Přesto, že mi to nepřišlo jako kdovíjak úspěšný výlet, dojem zanechal a Muž začínal poposedávat, že by zase takhle někam vyjel. Je toho v dojezdové vzdálenosti od Prahy ještě dost, co jsme neobjevili, ale nějak vždycky na všechno zapomenu, když bych potřebovala nápad.

Číst dál

Hektické léto

Lepší napsat něco, než neustále přemýšlet nad tím, co všechno bych chtěla napsat.

Blogování mě baví, chybí mi, ale nějak se k němu ne a ne dostat. K ničemu se ne a ne dostat, protože mě pořád něco (někdo) vyrušuje, přetrhává myšlenky, pořád je tisíc věcí kolem co dělat. Letošní léto bylo totiž hodně hektické, hodně náročné a poznamenané pár událostmi, které mi trochu tvořily autoblok, protože jsem vlastně nechtěla, aby si to přečetl někdo (konkrétní) další.

Podobně je na tom můj deník. Rok, kdy jsem si ho měla psát pečlivě den po dni, vypadá tak, že mám teď s vyplazeným jazykem dopsaný květen a kus června, dramatický a významný červenec chybí. O srpnu ani nemluvě. Kdo ví, zda to někdy dopíšu. Občas přemýšlím, že začnu psát prostředek srpna a… pak se časem uvidí, co s tím zbytkem. Protože některé pocity a prožitky si sice můžu zpětně zapsat, ale autenticita bude už nízká.

Nápadů na články je mrak, ale než se k napsání dostanu, trochu vyčpí, vyšumí a přijdou další. A ty taky nenapíšu. I když bych měla, já vím. Naopak bych měla (a chtěla jsem) omezit tyhle nicneříkající hromadné žvásty o tom, jak na nic nemám čas, ale v tuhle chvíli si přesně tohle asi potřebuju napsat. Takové to odšpuntování „povinnosti“ po dlouhém tichu, kdy každý den si slibujete, že už to uděláte, ale den po dni vám je blbější se do toho konečně pustit, až prostě musíte skočit po hlavě. Zase si po dlouhé době zkusit, jak je skvělé nechat prsty běžet po klávesnici, poslouchat charakteristické klapání a sledovat přibývající slova na obrazovce. A spoustrukrát vidět mizet ukliknutá písmenka.

Ještě pořád jsem nesepsala nic k velikonočnímu Berlínu. Ani fotky jsem popravdě ještě neprotřídila, protože to bylo v době, kdy byly jisté nepříjemné události moc čerstvé a já se hodně nechtěla dělit o nic. Ale už to trochu odeznívá (důkazem pro mě je i tenhle výkřik do ticha). Chtěla jsem napsat článek o českém létě, ale možná ho s přicházejícím podzimem trochu překopu a napíšu si něco o českých ročních dobách. A pak by si vlastní článek zasloužila svatba. Letošní léto totiž bylo úspěšné – nový muž, nové auto, nová koupelna. Dobrý, ne? Občas ze srandy říkám „první muž“ a „první auto“, to abych je oba držela v napětí, že je kdykoliv můžu vyměnit. Ale nechci. Zvládli jsme i svatební cestu/rodinnou návštěvu ve Španělsku a teď mě ještě čeká tradiční letní roadtrip s maminkou. Tentokrát směrem do Horních Uher – Slovensko a severní Maďarsko. Začínám se na to těšit jak malá.

Taky si snažím trochu srovnat myšlenky ohledně toho, co se svým životem. Chybí mi nějaká kreativita, chybí mi kytky (rostlin doma je podezřele málo), chybí mi focení – na to se teď těším v nadcházejícím cestovním týdnu. První kreativní záchvat budu řešit nějakým cestovním deníkem z uherské cesty. A pořád si hraju s myšlenkou svého profesního portfolia. Jakkoliv jsem na sebe byla hrdá, že jsem pokořila svatební web (a to byla panečku výzva!), říkám si, zda se s touto myšlenkou neobrátit na profesionály.

Ach, je toho tolik, co bych chtěla zvládnout, ale dovolená se podezřele krátí a za chvíli ten kolotoč začne nanovo. Tradičně taky převažuji, co bych od září ráda zahájila. Takže letos to máme opět nějaké cvičení, ideálně jóga, prostě rozhýbat ta zpohodlnělá letní pneu. Pak bych se ráda vrátila k maďarštině, protože ta v mé hlavě nehezky krní. To se naplno ukáže teď během cesty. Měla bych pohnout se španělštinou, ačkoliv dnešní pokec s paní překladatelkou mě trochu nahlodal, zda skutečně potřebuji nějaký institut, zda by nestačily domácí konverzace. A nějaké to kreativní vyžití by se taky hodilo. Ale tam se bojím, že kurzy, jaké bych si představovala, stejně neseženu, takže je to asi jedno a je to na mě a mém domácím čase. Vlastně když se na to teď dívám, dochází mi, že učitelé mají Nový rok kolem 1. září – zvažujeme, reflektujeme, přijímáme nové výzvy. V červnu pak se smutkem bilancujeme, jak se nám dařilo.

Začnu tím, že protřídím berlínské fotky to je zvládnutelný úkol.

Letenské pláně

Zatím jsem se na žádnou z demostrací konaných na Václavském náměstí nedostala. Prostě nebyl čas, nebyla síla, energie, nic. Pocit, že bych měla, nechyběl, ale všechno ostatní zkrátka ano. V neděli před koncem školního roku mi ale výmluvy došly. Klasifikace uzavřená, slovní hodnocení sice nenapsaná, ale čas by byl. Nakonec jsme se vyhecovaly s mámou – já nevím, já jdu, já nestíhám, to dáme, já nejdu, pojď! Hodně přátel na facebooku zakliklo, že se tam objeví. Hodně mých studentů sdílelo svou účast z předchozích akcí, nicméně jsem se domluvila jen s tou mámou, která hned na to musela běžet do práce. Plán tedy byl vyběhnout nahoru, morálně podpořit a zase zmizet.

Už jen cesta stála za to. Metro mi silně připomínalo zážitek ze začátku roku, kdy se celá Praha hrnula na ohňostroj. Lidé se cpali do vagónů, šlapali po sobě, občas se trochu pošťouchli… Ale na rozdíl od toho Nového roku se tentokrát všichni usmívali, omlouvali a byli milí. Stejný zážitek měla i maminka v trmavaji, v níž prý nikdo nestál na vlastních nohách, všichni se navzájem málem udupaly, přes les rukou nebylo vidět ani z okénka, ale i tak panovala všeobecně veselá nálada.

Na mostě pod Letnou se k nám přidala stará paní, urputně pochodující vstříc cíli a vesele štěbetající o tom, jak tam na ni čeká syn a že to snad stihne. Mezitím chodily zprávy, že už je plno…

Vyběhly jsme s davem schody na Letnou a už mezi stromy, daleko před písečnou planinou, se převalovaly davy. Lidé se ovívali vějíři, někteří do vzduchu rozprašovali vodu, aby pomohli i ostatním překonat vedro, které začínalo být nesnesitelné. Rodiny s dětmi a kočárky, na trávnících rozhozené deky, všude mraky lidí. A i přesto Letná působila poklidně, jako kterékoliv jiné líné nedělní odpoledne, jen trochu předimenzované.

Měla jsem víc štěstí než rozumu. Ve chvíli, kdy jsme se chtěly otočit a běžet zase zpátky do města, jsem si za sebou všimla kamarádů. To bylo jediné možné řešení, jak někoho potkat – zkrátka do něj vrazit, protože mobilní sítě a internety zkolabovaly. Houkla jsem po nich a připojila se k nim, s očekáváním, co mi to přinese.

Přineslo mi to dobrodružství. Kamarád kamarádů, kterého jsem nikdy neviděla, začal remcat, že by se nejradši dostal na ty střechy domů na druhé straně pláně. Na nich už postávalo poměrně dost lidí a postupně se jejich počet zvyšoval. Fasády domů zdobily transparenty, vlajky, motta.

Ten nápad se mi líbil. Bylo v něm cosi rebelského a nečekaného. Zatímco kamarádi odmítavě vykrucovali, já po chvíli vypálila, že teda jdeme. Prostě to zkusíme.

Dalo nám to zabrat, celý blok domů jsme obešli dvakrát. Jednou jsme se už do chodby dostali, vyběhli až do třetího patra, ale pak se naši předchůdci začali vracet s tím, že nahoře je zavřeno. Další obejití bloku. V jednu chvíli jsme to i vzdali a vyrazili hledat opuštěné kamarády, ale pak nám to nedalo a zkusili jsme to znovu. Přišly lepší pokyny, kudy se dá dostat dovnitř. Do jednoho z domů nás nakonec pustil starý pán, asi obyvatel, který se tvářil napůl nechápavě, kolik nás jde, napůl spiklenecky. Věděli jsme, že děláme něco zakázaného, ale o to lepší to bylo, když jsme doběhli s funěním do osmého patra, chytli se požárního žebříku a začali se drápat nahoru. Tam už nás čekal jen světlík a z něj vstup na volnou, ničím neohraničenou střechu, vysoko nad letenskou plání zaplněnou tisíci lidí. Co tisíci, statisíci!

Z té výšky mě mrazilo. Mám k nim respekt, jakkoliv ráda se sápu na věže čehokoliv, co je přístupné, ať už jedu kamkoliv (kostelní věže, zvonice, radnice a jiné -ice), všude je nějaké jištění. Tady nic. Jen holá střecha a z ní výhled na celý svět. Od Olšanských hřbitovů, Dona Giovanniho, Crystal, Žižkovský vysílač, přes Národní muzeum, týnské věže, Pankráckou pláň, údolí Vltavy s Branickou skálou na jedné a Barrandovem na druhé straně, až po impozantní věže svatého Víta. A na druhé straně Ďáblice, Bohnice a jiné -ice. Nekonečno. Všechno. Širé nebe nad hlavou a jásající dav pod námi. A vlajky. Všude stovky vlajek.

Po nějaké době jsme se osmělila natolik, že jsem se posadila i na okraj střechy. Pod námi na balkoně (jediný důvod, proč jsem se osmělila si na ten okraj sednout, pád by byl snad ne smrtelný) probíhala ještě lepší party – tam měli víno, slané tyčinky a kamery.

Bylo to skvělé. Bylo to neopakovatelné, naprosto punkové, odvázané a nečekané. Z mého „otočka na deset minut“ se stal několikahodinový zážitek. Seděli jsme tam, poslouchali, bavili se mezi sebou, s úplnými cizinci, sdíleli jsme dojmy, posílali fotky do světa a užívali si tu atmosféru. Vždycky když se plání rozlehl potlesk a jásot, zamrzailo mě. Tak moc to připomínalo ta videa, co občas ve škole pouštím, tu nadšenou atmosféru, tu odhodlanost. A přitom to všechno bylo tak klidné, přátelské a vstřícné.

Když jsme nakonec přeci jen slezli (dalším záludným světlíkem, po jistých výhružkách, že nás bude zastavovat policie a vyptávat se, co jsme na té střeše dělali) a seběhli schody, jiná obyvatelka domu nás radši poslala k zadnímu východu – co se dělo vepředu nevím, možná tam stáli ti zvědavci, možná tam byl jen dav toužící se dostat dovnitř. Kdo ví, ale dalo to celému zážitku ještě větší punc něčeho zakázaného, kouzelného.

Skončili jsme v baru na zahrádce, s vínem a pivem, s kamarády, kteří tam na nás čekali. Nechali jsme dav odjet, užili jsme si nedělní podvečer s doznívajícím adrenalinem a s pocitem, jak krásná akce to byla.

Možná to nic nezmění, pesimista ve mně tomu ani nevěří, ale optimista je rád, že jsem se nakonec vyhecovala a že jsem tohle zažila.

Bylo hezky.

Odcházení

Ve tři ráno jsem naskočila do auta, naposledy zamávala a než mi to mohlo dojít, ujížděla jsem pryč. Takzvaný odchod šokem – než se loučení protáhne v nekonečná muka, radši rychle zmizet. Přesto mě okamžitě chytila panika, jestli jsem neměla ještě zůstat, proč jsem jen odjela tak rychle, ale už to nešlo zvrátit. Naštěstí.

Dojela jsem domu, zbavila se nánosu make upu a cigaretového kouře, který se na mě během postávání venku nabalil, zalezla jsem do postele a rozbrečela se. Jak malá holka. Slzy jak hrachy, nos usoplený, i procítěné vzlyky jsem zvládla. Muž vedle mě nechápal, ptal se, proč proboha bulim a že přece nikdo neumřel. Jen skončili. Upřímně – i v tuhle chvíli bych byla schopná se rozbrečet, drží mě jen střízlivost a zbytky denního světla.

Odmaturovala srdcovka. Když jsem nastoupila, byli v polovině druháku. Už se trochu vyznali v podmínkách školy a velmi rychle mě stáhli k sobě a pomohli mi pochopit, jak to tu chodí. Napůl moje akční snahy sabotovali svým zvrhlým způsobem. Třeba když jsem po nich chtěla, aby si napsali abecedu pod sebe a ke každému písmenku pak napsali jedno slovo. Jakože hrozně kreativní začátek hodiny slohu. Když jsme po alkoholu, becherovce, cigaretách a degustaci skončili až u žufánku, pochopila jsem, že tady to bude fungovat trochu jinak. A že tihle mi to zadarmo nedají. Na druhou stranu snad v žádné jiné třídě jsem nemohla tak upřímně experimentovat a nazývat je pokusnými králíky, když jsem chtěla něco nového vyzkoušet. V žádné jiné třídě jsme nedokázali výuku tak programově sabotovat. Vlastně jsem skoro ráda, že odmaturovali, protože můžu pustit z hlavy výčitky, kolik času jsem vyplácali na řešení školních drbů.

Byla to třída průserářů, trablemakerů, šikanátorů, kteří ty čtyři roky skutečně potřebovali, aby trochu dospěli. Aby našli sami sebe, aby si vyjasnili orientace a někteří aby se už v tomhle věku vypořádali s problémy a starostmi, které běžně padají až na třicátníky. Byla to třída, které hrozně pomohlo několik odchodů a několik příchodů. Nová krev jim zvedla sebevědomí a naštěstí zafungovala jako motivace. I jako nové zdroj problémů a rozbrojů, ale to k tomu asi patří.

Už v březnu, když jsem se jim ještě z posledních sil snažila do hlavy nalít nějaké informace, dojala jsem se nad kalendářem. Všimla jsem si konečně otočené stránky, napadlo mě, že v tom kalendáři je ještě celý rok před námi, ale že oni jej otočí už jednou, možná dvakrát a v září tu budou sedět nějací cizí prváci a otáčet jejich kalendář. Přišel mi můj myšlenkový pochod natolik absurdní, že jsem jim svůj zásek musela vysvětlit. Dopadalo na nás, že tohle už je ono. Opravdu končí.

A teď skončili. Uvidíme se ještě na předávání vysvědčení, s pár kousky se potkáme ještě v září, až přijdou napravit nějaké nedostatky květnových termínů. Velká rozlučka ale byla včera. Koho jsem potkala, s tím jsem si potykala. Od několika jsem se dočkala reakce, že vydržet vykání vůči mě bylo z celé školy nejtěžší, konečně tahle hranice padla. S některými jsme si mimo školu potykali už dříve, protože prostě pořvávat na někoho uprostřed koncertu „mohla byste…“ úplně nejde. V jednom případě jsme si na jeden večer potykaly už kdysi na začátku třeťáku na oslavě narozenin, když ke mě slečna přišla, už ve značně pohrouženém stavu mi začala něco vyprávět, načež se zastavila s tím, že „nejsem ve stavu, abych dokázala vykat, takže ti teď budu tykat,“ oznámila mi. S největší pravděpodobností si to další den nepamatovala, protože mi po zbytek naší společné cesty spokojeně vykala.

Nevadilo mi to. Oni byli přesně ta třída, kde jsem se rozhodla neměnit zajeté koleje a do konce už jim jen tykat, ačkoliv v nižších ročnících jsem přešla do vykání. Oni byli přesně ti, u kterých by mi nevadilo nastavit pravidla na vzájemné tykání i během výuky. Oni totiž byli přesně ti, kteří by to nezneužili, kteří mi dopřávali pocit respektu, ale zároveň jsme si ze sebe navzájem beztrestně mohli dělat srandu. Oni byli prostě skvělí.

A budou i nadále, jen já už je nebudu denně vídat, nebudu poslouchat jejich příběhy a zážitky, nebudu jim líčit svoje facebookové hádky za vyšší spravedlnost světa. Jdou dál a je to tak v pořádku, ale vlastně mě to hrozně mrzí.

Jasně že na škole máme další skvělé třídy. Nastupující maturanti mě budou bolet podobně. Lhala bych, kdybych se tvářila, že tihle byli jediní. V jistém ohledu ale byli jedineční. Přijali mě, novou, zmatenou, plnou ideálů, snažící se zapadnout do zajetých kolejí.

Ještě že existují sociální sítě, že aspoň takhle budu moct špehovat jejich další životní cesty, ale přesto mi budou neskonale chybět. Odešli přátelé.

P. S. Historku o „alkoholové abecedě“ jsem včera slyšela asi třikrát. I v nich zůstala.

Panika z potomků

Vyslovit nahlas větu „nemám ráda děti“ je přibližně stejně kacířské a vyvolává to podobný údiv jako když řeknu, že nepiju kafe. A to jsi učitelka?! Otázka platná na oba mé zápory, popravdě. To kafe nevysvětlím, ale k tomu prvnímu mám jedinou poznámku – proto učím na střední.

Číst dál

Když hoří historie

Asi není nikdo, kdo by tu událost nezaregistroval. Ke mně se připlížila úplně nenápadně, přes status pana Třeštíka staršího, který psal, že teď už to vědí všichni, ale jako první ho informoval jeho oblíbený deník. Pak to propuklo ve velkém. Nevím, zda to byla fotka nebo headline, pravděpodobně obojí současně a můj mozek v tu samou chvíli vypnul službu. Zírala jsem na tu informaci, neschopná ji plně přijmout, s potřebou vykřičet ji na všechny strany (psala jsem mámě, kamarádce, kolegyni…) a s potřebou napsat kamarádovi, který je v Paříži, co se to tam proboha děje.

Hoří Notre Dame. Teda, on už naštěstí nehoří, ale ve chvíli, kdy jsem pozdě večer šla spát, jsem uléhala s vědomím, že až se ráno probudím, žádný chrám už možná stát nebude. Celý večer jsem pobíhala k televizi, od půl osmé jsem čekala, kdy se nějaká česká stanice uráčí o tom podat nějakou zprávu, v deset konečně nějaké obsažnější vysílání. Neustálé aktualizace internetových serverů. V živém přenosu jsem viděla padající vížku, skláněla se se vší pompézností filmové divy, zahalená v rudých plamenech, vypadala velmi impozantně. Nevím, jestli už v tu chvíli mi vyhrkly slzy nebo až po přečtení zprávy, že na záchranu je jen minimální šance. Nebo to možná byla informace o tom, že oheň se dostal do jedné z věží se zvony. Což by byl asi vážně konec.

Číst dál