Odcházení

Ve tři ráno jsem naskočila do auta, naposledy zamávala a než mi to mohlo dojít, ujížděla jsem pryč. Takzvaný odchod šokem – než se loučení protáhne v nekonečná muka, radši rychle zmizet. Přesto mě okamžitě chytila panika, jestli jsem neměla ještě zůstat, proč jsem jen odjela tak rychle, ale už to nešlo zvrátit. Naštěstí.

Dojela jsem domu, zbavila se nánosu make upu a cigaretového kouře, který se na mě během postávání venku nabalil, zalezla jsem do postele a rozbrečela se. Jak malá holka. Slzy jak hrachy, nos usoplený, i procítěné vzlyky jsem zvládla. Muž vedle mě nechápal, ptal se, proč proboha bulim a že přece nikdo neumřel. Jen skončili. Upřímně – i v tuhle chvíli bych byla schopná se rozbrečet, drží mě jen střízlivost a zbytky denního světla.

Odmaturovala srdcovka. Když jsem nastoupila, byli v polovině druháku. Už se trochu vyznali v podmínkách školy a velmi rychle mě stáhli k sobě a pomohli mi pochopit, jak to tu chodí. Napůl moje akční snahy sabotovali svým zvrhlým způsobem. Třeba když jsem po nich chtěla, aby si napsali abecedu pod sebe a ke každému písmenku pak napsali jedno slovo. Jakože hrozně kreativní začátek hodiny slohu. Když jsme po alkoholu, becherovce, cigaretách a degustaci skončili až u žufánku, pochopila jsem, že tady to bude fungovat trochu jinak. A že tihle mi to zadarmo nedají. Na druhou stranu snad v žádné jiné třídě jsem nemohla tak upřímně experimentovat a nazývat je pokusnými králíky, když jsem chtěla něco nového vyzkoušet. V žádné jiné třídě jsme nedokázali výuku tak programově sabotovat. Vlastně jsem skoro ráda, že odmaturovali, protože můžu pustit z hlavy výčitky, kolik času jsem vyplácali na řešení školních drbů.

Byla to třída průserářů, trablemakerů, šikanátorů, kteří ty čtyři roky skutečně potřebovali, aby trochu dospěli. Aby našli sami sebe, aby si vyjasnili orientace a někteří aby se už v tomhle věku vypořádali s problémy a starostmi, které běžně padají až na třicátníky. Byla to třída, které hrozně pomohlo několik odchodů a několik příchodů. Nová krev jim zvedla sebevědomí a naštěstí zafungovala jako motivace. I jako nové zdroj problémů a rozbrojů, ale to k tomu asi patří.

Už v březnu, když jsem se jim ještě z posledních sil snažila do hlavy nalít nějaké informace, dojala jsem se nad kalendářem. Všimla jsem si konečně otočené stránky, napadlo mě, že v tom kalendáři je ještě celý rok před námi, ale že oni jej otočí už jednou, možná dvakrát a v září tu budou sedět nějací cizí prváci a otáčet jejich kalendář. Přišel mi můj myšlenkový pochod natolik absurdní, že jsem jim svůj zásek musela vysvětlit. Dopadalo na nás, že tohle už je ono. Opravdu končí.

A teď skončili. Uvidíme se ještě na předávání vysvědčení, s pár kousky se potkáme ještě v září, až přijdou napravit nějaké nedostatky květnových termínů. Velká rozlučka ale byla včera. Koho jsem potkala, s tím jsem si potykala. Od několika jsem se dočkala reakce, že vydržet vykání vůči mě bylo z celé školy nejtěžší, konečně tahle hranice padla. S některými jsme si mimo školu potykali už dříve, protože prostě pořvávat na někoho uprostřed koncertu „mohla byste…“ úplně nejde. V jednom případě jsme si na jeden večer potykaly už kdysi na začátku třeťáku na oslavě narozenin, když ke mě slečna přišla, už ve značně pohrouženém stavu mi začala něco vyprávět, načež se zastavila s tím, že „nejsem ve stavu, abych dokázala vykat, takže ti teď budu tykat,“ oznámila mi. S největší pravděpodobností si to další den nepamatovala, protože mi po zbytek naší společné cesty spokojeně vykala.

Nevadilo mi to. Oni byli přesně ta třída, kde jsem se rozhodla neměnit zajeté koleje a do konce už jim jen tykat, ačkoliv v nižších ročnících jsem přešla do vykání. Oni byli přesně ti, u kterých by mi nevadilo nastavit pravidla na vzájemné tykání i během výuky. Oni totiž byli přesně ti, kteří by to nezneužili, kteří mi dopřávali pocit respektu, ale zároveň jsme si ze sebe navzájem beztrestně mohli dělat srandu. Oni byli prostě skvělí.

A budou i nadále, jen já už je nebudu denně vídat, nebudu poslouchat jejich příběhy a zážitky, nebudu jim líčit svoje facebookové hádky za vyšší spravedlnost světa. Jdou dál a je to tak v pořádku, ale vlastně mě to hrozně mrzí.

Jasně že na škole máme další skvělé třídy. Nastupující maturanti mě budou bolet podobně. Lhala bych, kdybych se tvářila, že tihle byli jediní. V jistém ohledu ale byli jedineční. Přijali mě, novou, zmatenou, plnou ideálů, snažící se zapadnout do zajetých kolejí.

Ještě že existují sociální sítě, že aspoň takhle budu moct špehovat jejich další životní cesty, ale přesto mi budou neskonale chybět. Odešli přátelé.

P. S. Historku o „alkoholové abecedě“ jsem včera slyšela asi třikrát. I v nich zůstala.

Panika z potomků

Vyslovit nahlas větu „nemám ráda děti“ je přibližně stejně kacířské a vyvolává to podobný údiv jako když řeknu, že nepiju kafe. A to jsi učitelka?! Otázka platná na oba mé zápory, popravdě. To kafe nevysvětlím, ale k tomu prvnímu mám jedinou poznámku – proto učím na střední.

Číst dál

Když hoří historie

Asi není nikdo, kdo by tu událost nezaregistroval. Ke mně se připlížila úplně nenápadně, přes status pana Třeštíka staršího, který psal, že teď už to vědí všichni, ale jako první ho informoval jeho oblíbený deník. Pak to propuklo ve velkém. Nevím, zda to byla fotka nebo headline, pravděpodobně obojí současně a můj mozek v tu samou chvíli vypnul službu. Zírala jsem na tu informaci, neschopná ji plně přijmout, s potřebou vykřičet ji na všechny strany (psala jsem mámě, kamarádce, kolegyni…) a s potřebou napsat kamarádovi, který je v Paříži, co se to tam proboha děje.

Hoří Notre Dame. Teda, on už naštěstí nehoří, ale ve chvíli, kdy jsem pozdě večer šla spát, jsem uléhala s vědomím, že až se ráno probudím, žádný chrám už možná stát nebude. Celý večer jsem pobíhala k televizi, od půl osmé jsem čekala, kdy se nějaká česká stanice uráčí o tom podat nějakou zprávu, v deset konečně nějaké obsažnější vysílání. Neustálé aktualizace internetových serverů. V živém přenosu jsem viděla padající vížku, skláněla se se vší pompézností filmové divy, zahalená v rudých plamenech, vypadala velmi impozantně. Nevím, jestli už v tu chvíli mi vyhrkly slzy nebo až po přečtení zprávy, že na záchranu je jen minimální šance. Nebo to možná byla informace o tom, že oheň se dostal do jedné z věží se zvony. Což by byl asi vážně konec.

Číst dál

Všechny barvy duhy

Co tak člověk během těch příprav nezjistí… Něco jsem nejspíš tušila už dřív, ale poslední dobou si začínám připadat hodně mimo běžné hranice lidského vnímání.

Už před rokem, když jsem si tak dumala, jak by to všechno mohlo vypadat, až TO udeří (a když jsem si naivně přemýšlela ještě o těch hezkých a zábavných věcech a realita mi byla utajena), jsem přišla se zajímavou barevnou kombinací.

Číst dál

Svatební orgie II.

Je to peklo. Ležím v tom přes dva měsíce a mám pocit, že se nic moc nemění, neposouvá a ke zdárnému cíli mám přibližně tak daleko jako 5. ledna. Ne-li dál, protože tehdy jsem ještě žila v naivním světě jednoduchých řešení. Ten neexistuje.

Na druhou stranu je to určitě jen zdání, protože už se přeci jen začíná něco rýsovat, vypadá to, že místo už máme rozhodnuté, datum a čas obřadu jsou už pevně stanovené. Přes to už vlak nejede, už jsme to oficiálně oznámili a někteří hosté už si koupili i letenky atd. I kdybychom tedy nakonec skončili někde na úřadě, na konci července budeme svoji. Pokud se do té doby nezblázníme.

Nemám poslední dobou čas vůbec na nic, co nesouvisí se svatbou, protože toho zařizování a vymýšlení je až nad hlavu. Do deníčku jsem si nezapsala už od ledna (zazdila jsem celý únor), testy opravuji téměř sporadicky, dlouho do noci procházím internety a hledám. Možná je to trochu útěk, protože zároveň s tím procházím nějakou profesní krizí, ze které bych se také měla vypsat. Ale dneska si dáme další seznam vtipných zjištění ze svatebních přípravách.

Číst dál

Svatební orgie

Protože se z toho všeho asi potřebuji vypsat.

Já tušila, že to celé nebude tak jednoduché, jak se některým zdálo. Tušila jsem, že to bude značně náročnější, dokonce jsem brala docela vážně varování, že takové věci by se měly chystat aspoň rok dopředu. Jsem si vědoma toho, že mě nikdo nenutil pořádat celou akci letos, že jsme to klidně mohli nechat na 2020. Ale když už máte rok pnutí, nechce se vám to odkládat. Bohužel. Za poslední dva měsíce, kdy se topím v přípravách a zjišťování, vykrystalizovalo pár zajímavostí a pár zajímavých momentů.

Číst dál

Pán tvorstva

Kdy to proběhla videa z polských jatek televizí? Před týdnem? Možná, to by tak mohlo být. Záběry jsem neviděla. Vyhýbám se podobným videím. Poslední dobou je to ale všude a minimálně nějaká ta fotka se do mé hlavy stejně propracovala.

Na začátku února zase zakázali chov zvířat čistě za účelem zisku kožešiny. Tedy kožešinové farmy. Nevím, s jakým očekáváním jsem ten článek rozklikla, video jsem si nepustila, ale popisek a fotografie traktoru, ke kterému byla připevněna bedna, ve které ve výfukových plynech umírali norci, se do mé hlavy propracovala.

Snad rok se řeší téma klecového chovu nosnic. Trochu mě těší, že tento typ vajec jsem přestala kupovat už dříve. Ze zásady, ale i ze zájmu o svoje zdraví. Kupuji jen vejce označená jedničkou nebo dokonce nulou – volný chov, bio. Nejčastěji mám ale vajíčka z jižních Čech, od šťastných slepic běhajících po dvorku.

Před pár lety jsem si bohužel pustila video s titulem „jak McDonalds chová svá kuřata“. Dodnes nevím, zda to bylo video pravdivé, nebo mělo řetězci jen ublížit. Ale ve finále – záleží na tom? Byly to záběry z kuřecí farmy a nebyly hezké.

Vždycky, když se něco takového dostane do mého zorného pole, když mi něco takového proběhne na hlavní stránce se zprávami, když se to objeví na facebooku a obzvlášť, když jsem tak blbá, že článek rozkliknu a přečtu, mi to v hlavě zůstane neskutečně dlouho. Teď, v aféře polských jatek, se záběry chudáka krávy, kterou táhnou na porážku ležící, mi to leží v hlavě už týden.

Ta emoce by se asi nejlépe dala pojmenovat jako smutek. Smutek nad lidskou bezohledností, sebestředností. Smutek nad tím, jak zacházíme s tvory, o které bychom měli pečovat, už z pozice těch „vyspělejších“ a „chytřejších“, za které se vydáváme.

Upozorňuji, že nejsem vegetarián. Maso si dám strašně ráda, ráda v létě griluji, ráda si dám tatarák, po jamónu se můžu utlouct. Myslím si, že člověk ke svému životu a fungování maso potřebuje. Myslím, že skutečnost, že jsme se z kořisti stali lovci a začali konzumovat maso, nás posunulo jinam. Lev je taky chytřejší než kráva, prostě je. Přesto si myslím, že masa jako společnost žereme nepřiměřeně moc. Člověku by stačilo maso jednou, dvakrát týdně, rozhodně se jím nemusí cpát denně. A pokud každý denně vyžaduje maso, pak je jasné, že je potřeba taky hodně krav k zasycení všech těch žaludků. A čím víc krav, tím větší chovy, tím anonymizovanější proces, tím bezohlednější chování. Asi není cestou to, aby si hned každý před panelák zapíchl kůl a na něj uvázal krávu, ovci nebo prase, ale přesto si jsem nešťastná z toho, jak se člověk ke zvířatům chová. A ačkoliv maso do našeho života podle mě patří, bez pravého kožichu z norka se snad v dnešní době obejdeme.

Jsme sebestřední. Jsme bezohlední a pak se divíme, že je nám špatně a jsme nemocní, protože bezohledně kácíme zvířata, která v naší péči trpí. Vím, že já jedna nic nezměním, tím spíš, když se nerozhodnu vyřadit maso úplně. Dělám jen drobné kroky, snažím se vybírat maso ze známých zdrojů, od farmářů, snažím se kupovat vajíčka od šťastných slepic, třídím odpady a snažím se snižovat svojí (s)potřebu plastů, snažím se nejíst maso denně, protože to přeci nepotřebuji. Ale v tuhle chvíli mi dokonce nejde ani o tohle, co dělám nebo nedělám. Jen jsem se potřebovala podělit o frustraci nad tím, jak se ten údajný pán tvorstva chová k těm méně šťastným, bezbranným a jemu na milost odevzdaným tvorům. A to ani nemluvím o tom, jak se člověk chová ke člověku.

Je mi z toho světa občas strašně smutno. Toť vše.

Želva na ledu

Den se protáhl víc, než jsem plánovala. Dávno byla tma, po prosluněném dni (na kterém roztála polovina pražského sněhu) všechno zamrzalo, cestou z tramvaje jsem se spíš klouzala, ale vidina teplého domova a večeře mi všechno to utrpení vynahrazovalo.

Na zastávce postávala roztodivná skupinka středoškoláků, workoholiků a opilců. Jeden z posledně jmenovaných se kolem mě propotácel tak, že jsem si nebyla jistá, zda ho nebude potřeba sbírat ze země. Radši jsem na něj a jeho vrávoravý krok ale příliš nezírala, známe opilce, vzal by si to jako útok a nedejbože by se mnou začal komunikovat. Stačilo, že se o mě málem otřel cestou od své skupinky k lavičce, na kterou se zhroutil.

První autobus s námi zalaškoval falešnou nadějí, než zajel na parkoviště. Druhý už naštěstí zamířil pro zmrzlíky, aby nás pozřel a rozvezl blíž našim domovům. Vždycky čekám, abych nastoupila jako poslední, protože vystupuji hned na další zastávce. I tentokrát většina lidí nastoupila, opilci se teprve sbírali, ale varovný signál už se rozezněl. S myšlenkou, že až budu vystupovat, musím si dávat pozor, protože na naší zastávce určitě bude namrzlo a kluzko, jsem ostrým krokem vyrazila ke dveřím, tak, abych skupinku opilců předešla. Krok, druhý, poslední, nášlap k nástupu… A přesně v tu chvíli se ukázalo, že obrubník je jeden čistý led a já letěla na záda.

Dopadla jsem tvrdě, přímo na batoh, ve kterém jsem naštěstí nenesla třeba rajčata, jen svazek klíčů, který se mi spolehlivě zaryl přesně do páteře. Hlavu jsem udržela ve vzduchu, loket ne. Jedna noha skončila přesně pod autobusem. Nevím, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Směsice šoku, myšlenka, že mi to teda asi ujede, a myšlenka, aby mi ten autobus nepřejel nohu.

Varovná signalizace zmlkla, okamžitě se ke mě natáhlo několik párů paží – jeden pán dokonce zase vyskočil z autobusu a opilec, který sám potřeboval oporu, mě zvedal se sotva srozumitelným dotazem, jestli „jste v pořádku paní?“ Přišlo ještě několik dalších dotazů, jestli jsem v pohodě, přišla rada, že kromě těch bílých sviní na přechodu nejvíc kloužou právě obrubníky, protože jsou ze žuly (jakože jsou hladké? nebo proč? Neměla jsem odvahu se ptát, jen jsem to odkývala), přišel dotaz opilce, že by se potřeboval posadit – kupodivu jsme zvládli všichni nastoupit, já samozřejmě rudá až za ušima. Všichni v autobuse na mě zírali, možná zkoumali, jestli nejsem taky opilá.

Ponaučení? Vždy a za všech okolností se vyvarujte odsuzujících pohledů vůči opilcům, protože nikdy nevíte, kdy vás právě oni budou zvedat ze židle. A vždycky, vždycky počítejte s tím, že to v únoru prostě v noci klouže a i jediný krok vás může zradit.

Popravdě, ještě že se mnou nebyl Muž. Hned po té, co by mě sesbíral ze země a ujistil se, že mi nic není, by se počůral smíchy. A měla bych to na talíři do konce života. Což nejspíš budu mít i tak, ačkoliv to slyšel jen z vyprávění.

Roztomilá zviřátka zvyšují pozornost. Tak pozor na led!

Novoúnorová předsevzetí

Nevím, jestli mám ráda novoroční předsevzetí nebo ne. Asi se mezi nimi trochu potácím, podle toho, jaký názor zrovna zaslechnu – je to fajn způsob, jak si srovnat myšlenky, je to zbytečnost a pozérství na úrovní motivačních citátů na zdi (ty jsem poslední dobou hodně přestala mít ráda, zjišťuji). Zároveň jsem se před nějakým časem zařekla, že is přestanu na blog psát seznamy toho, co bych ráda udělala a dělala, protože už to začíná být trapné. Protože to pak nikdy neudělám. Navíc se dost často opakují ty samé motivy a témata – zejména jdno, že budu psát. Přesto mi to nedá a mám nějakou potřebu si teď, na začátku února, zase jeden malý seznam sesmolit a vyvěsit.  Číst dál