Vidíš toho kůně?

Když jsem šla na zkoušku z Filosofie jazyka, klepala jsem se hrůzou, jak to zahraju, že jsem pořádně žádnou filosofickou knížku nepřečetla. Nebylo co hrát. Hned ve dveřích se mě profesorka zeptala, co že mně osobně dal tento předmět a co si z něj odnáším.

Rozzářila jsem se a hrdě odpověděla, že mně osobně dala Filosofie jazyka zejména příležitost seznámit se s panem Chomskym, který v druhé polovině minulého století přišel s takzvanou generativní gramatikou, potažmo univerzální gramatikou a s hierarchií jazyků. Podstatou jeho tvrzení bylo, že člověk se již rodí s nějakým předporozuměním jazyku jako takovému. Zkrátka a jednoduše jazyk je nám jako lidem již po všech těch generacích geneticky zakódován.

To je něco pro mě. Otázka rodové paměti je totiž mé jediné vysvětlení, jak se z ryby jednoho krásného dne mohla stát žába, z té pásovec, z pásovce opice a ta když spadla na zem, proměnila se v člověka (znáte znělku Byl jednou jeden člověk, ne???). Ano, řeč je o panu Darwinovi a jeho teorii vývoje druhů. Se kterou souhlasím, samozřejmě. Jen jsem příliš velký fantasta a příliš málo vědec, než abych si něco takového dokázala představit v reálu. (Ačkoliv svého času byl za fantastu považován spíš Darwin…)

A v tu chvíli na řadu nastupuje rodová paměť, kdy si jeden jedinec vytvoří nějakou zkušenost a pokud ta je dost silná, uchová se v genetické paměti druhu a následující generace ji mohou využít. Tím spíš, mluvíme-li o něčem, jako je jazyk a řeč. Lidé si tuhle skvělou vymoženost vytvořili již před pár tisíci let a jeho používání už se nám stalo natolik vlastní jako rybám schopnost plavat.

Proč by se tedy lidské mládě nemohlo narodit s jistou schopností jazyku rozumět, na nejzákladnější a nejprimitivnější úrovni, ačkoliv s tímto vjemem nikdy předtím nebylo ve styku? Zrovna tak, jako je schopné vycítit rozpoložení a náladu matky a potažmo obou rodičů, podle tónu jejich hlasu a podle zvuku jejich srdce, je dítě poměrně rychle schopné pochopit a začít používat řeč.

A teď budu své nadšení konfrontovat s vlastními zkušenostmi, nabytými životem s momentálně téměř čtyřletým capartem.

Jednoduché věty, ty jdou samy. Mám hlad, chci jíst, můžu si to vzít?, mami kde si?… Náš krásný český jazyk ale před takového prcka staví daleko krkolomější fráze a daleko krkolomější slova. Se kterými se v dospělosti perou i ti odvážní cizokrajané, kteří se rozhodnou češtinu si ochočit.

Třeba záhada, jak se z jednoho oka, stanou dvě oči. A tak naše robátko pravidelně potřebuje otřít oka, když se koupe, má vodu v uchách, po poli běhají kůně, v ideálním případě v hejnu, a to ani nemluvim o tom, co práce nám v naší relativně ženské domácnosti dalo, abychom z chlapečka nevychovali transvestitu, protože neustále něco potřebovalA.

Čeština je krásný jazyk. Melodický, ani měkký, ani tvrdý, jedinečný. Ale v některých ohledech neuvěřitelně složitý. Aplikovat generativní gramatiku na angličtinu, bylo pro pana Chomského jednoduché. Žádné skloňování, jednoduché stupňování, nikdo mu nepletl hlavu sedmi pády a množná čísla byla vcelku primitivní…

Takové ubohé české dítě, které konečně zjistilo, že to, co má doma, je pes, ale že sousedi nemají tři pesy, nýbrž psy, si tímhle hlavu naštěstí nezatěžuje. A naštěstí ani netuší, že jednoho dne si bude lámat hlavu tím, jestli napsat „psi“ nebo „psy“…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..