Švýcarsko, den čtvrtý: Na špičce světa

Další předlouhý den. Vůbec mi nedochází, že ještě v pondělí ráno jsem byla v Praze a zítra večer už zase budu v Česku. Podle toho taky vypadá náš program a vždycky se zastavíme až v devět večer. A to jsme původně ještě měli vidět noční Zurich, ale z toho nakonec sešlo.

Dneska jsme zamířili do hor. Doslova.

Už cestou do městečka Schwyz jsem fotila jak zběsilá, protože ty výhledy byly neuvěřitelné. Nakonec to maminka vzdala a dokonce mi i zastavila, abych si nějaké fotky nafotila v klidu. Nutně jsem to ale nepotřebovala – vynalezla jsem takzvaný švýcarský styl focení, když s rukou z okénka fotím i za jízdy. Maminku to ale kdoví proč hrozně znervózňuje. Počasí se opět vydařilo, takže fotky jak z kalendáře, jeden kýč větší než druhý. Samotné město ovšem bylo… Nudné. Taková malá díra, hezké náměstí, počmárané domy jako všude… A toť vše.

Odtud jsme vyrazili na spanilou jízdu podél jezera do městečka Vitznau. V podstatě to byla cesta napříč dovolenkovou destinací, akorát se pořád nemůžu rozhodnout, jestli letní nebo zimní. Dole jezero, kde se dá provozovat vodní sporty, jezdit na jachtách atd., nahoře hory, kde jsou vleky a sjezdovky na zimní radovánky.

V jedné ze serpentýn, odkud jsme neviděli, co se děje za skálou, na nás najednou začal mávat jakýsi dělník, ať zastavíme. Maminka tedy poctivě zastavila, v domnění, že proti ní jede nadměrný náklad. Nic se nedělo, nejistě jsme koukali všude kolem. A ten výhled na protější straně silnice… to se nedalo odolat, vyskočila jsem ven a pospíchala přeběhnout silnici, abych si pořídila fotku. Ano, připadám si jak Japonec, foťák nedám na chvíli z ruky, téměř očekávám, kdy mi vroste do ruky a už se nepustí.

Když jsem se otočila zpátky, upřímně jsem se rozesmála a do auta jsem se vrátila s ujištěním „už ti jede semafor“. Máma chudák nechápala, ale za okamžik už se za skálou objevil zadek jiného dělníka, který se supěním táhl na kolečkách semafor, na němž svítila červená. To je luxus, co? Dovezou vám semafor až před nos. Bohužel to je jedna z těch situací, která je vtipná v danou chvíli, ale převyprávěná už ztrácí kouzlo okamžiku.

Z městečka Vitznau každých dvacet minut vyráží „zubačka“ na horu Rigi. Byla to atrakce částečně pro dítě, částečně pro nás. Dítě si mělo užít tu zubačku (tedy něco mezi lanovkou, vlakem a čímsi dalším, co jede po zubatém pásu). Já s mámou jsme se těšily na výhled. Vyškrábali jsme se do výšky kolem 1800 m.n.m, aspoň co si pamatuji, a svět nám ležel u nohou. Hory kolem a v dálce asi byly vyšší, ale perspektiva je krásná věc a my jsme díky ní stály na špičce samotného světa, sluníčko do nás pražilo, vítr kupodivu příliš neútočil a všude vládlo nekonečně nádherné ticho. Aspoň dokud jsem nezačala zase cvakat foťákem.

Vydrželi jsme nahoře přes hodinu. Bylo to částečně dáno tím, že zubačka jezdí jen jednou za hodinu a tu, co jela patnáct minut po našem příjezdu, jsme nakonec odmávli, že se přeci jen projdeme po kopci (ehm, hoře). Dítě si mezitím postavilo sněhuláka (místy ještě ležel sníh), my s mámou jsme si prohlédly Luzern z výšky pak hurá zase dolu. To ovšem bylo ještě krušnější než nahoru. Jakýho blbce napadlo zůstat v tý mašině hezky vepředu, abychom viděli na koleje?! Nejenže jsme se kynklali nad propastí z jedné strany, teď jsem to navíc viděla i před námi, jak koleje mizí v neviděné hlubině. Myslím, že řidič může být rád, že jsem za celý den pořádně nic nejedla a žaludek se mi tak houpal nasucho.

Následovala cesta do Luzernu, podívat se na starý dřevěný most. Tohle asi bylo první zklamání, protože jsem kdoví proč čekala něco impozantnějšího, možná až romantičtějšího… a místo toho vedle betonového mostu, po kterém se hnala auta, stál ještě jeden dřevěný. Povedlo se mi ho vyfotit nějak rozumně, že to vypadá aspoň trochu k světu, ale čekala jsem zkrátka něco jiného. Dali jsem si aspoň zmrzlinu a já si pak město proběhla, abych aspoň koukla do ulic. Máma s klukem zůstali sedět u mostu, oba příliš uťapkaní (ne že já bych nebyla, ale poháněla mě touha najít někde tričko z minulého dne…). Tričko jsem nesehnala, ale konečně jsem si koupila aspoň nějaký suvenýr. Bohužel asi jediný. Má neschopnost utrácet peníze za cokoliv, natož za blbosti, je vážně zoufalá -_- Ale třeba to ještě zítra napravím.

Co se nám ovšem v Luzernu nestalo… Když jsme po příjezdu parkovali u takového hezkého dětského hřiště (a pekelně daleko od centra), mamince nějaký dobrotivý pán dal svůj parkovací lístek s tím, že odjíždí, ale má zaplacenou ještě hodinu, ať si klidně přeparkujeme na jeho místo a nemusíme platit parkovné. Príma. Inu sedla maminka do auta a začala couvat. O sloupku za sebou věděla. Nevěděla už ale o malé betonové zíďce, která si trčela do prostoru v absolutně debilní výšce. Zastavila asi tak půl centimetru od ní, i tak jsem ale zavřeštěla jak na lesy. Když zastavila, uklidnila jsem se, že se nic neděje, auto přežilo. Máma nejspíš o zíďce přeci jen věděla a teď to vyrovná a vycouvá jinak. Během zlomku vteřiny máma zacouvala ještě víc, zástěrka za zadním kolem se chytila a jak máma popojela dopředu, leknuvší se, co se stalo, urvala půlku blatníku. Dítě chytlo hysterák, já se zděsila, máma nevěděla, co dělat.

Stály jsme nad tou příšerností, obě zcepenělé hrůzou, co s tím budeme dělat. Nakonec jsme ale objevily, že celá tahle část je vlastně sundavací, takže pochybnými manévry jsme odpadlý kus naklaply zpátky. Skoro celý, jen kousek zůstal odchlípnutý, protože jsme nechtěly zlomit pacičky, na kterých to drží. Cesta domu byla o to zajímavější, protože za námi tenhle kousek výmluvně plácal. Po příjezdu do Zurichu, kdy jsme cestou diskutovaly, jak to vyřešit, že s tímhle přece nemůžeme jet až do Česka, natož po německé dálnici v neomezené rychlosti, se maminka podle hesla „čím víc se s hovnem mažeš, tím víc smrdí“, chopila klíče, lehce nadzvedla jeden ten háček a já do kusu praštila až naskočil zpátky. Tadá, abrakadabra, mise splněná. U večeře už jsme se jen všichni smáli, jak se nám na veřejnosti povedlo s fiestou udělat striptýz (vážně chudinka vypadala, jak když jsme z ní strhli šaty).

Nicméně už je skoro poledne, když tohle dopisuju a já toho mám zase plný brejle. Zítra musím navíc vstát nějak brzo, abych pobalila, dojedeme nakoupit a pak honem na Vaduz (yay for liechtenstein!) a zpátky do Čech. Budu se na vás těšit v sobotu 😉

Poznatky:

1) I když je Fiesta malé auto, pruhem pro cyklisty ji fakt neprorvete. (Maminka si špatně vyložila pokyn „za sto metrů odbočte doprava“ a začala odbočovat příliš brzo)

2) Je-li hejno ptáků na zemi, říká se mu stádo („Hele! Stádo holubů, já je rozeženu!“)

3) Ať tu jedete kam jedete, zaručeně potkáte rozkopanou silnici. Stavební maniaci. Ale zase je fakt, že silnice tu mají kvalitní.

4) Měla bych si ty poznatky psát. Dala bych ruku do ohně za to, že jich dneska bylo víc, ale tradičně si nemůžu vzpomenout. Třeba zítra.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..