Švýcarsko, den druhý: Rýn, kýč, Kostnice

Krátký, pro mě téměř předsmrtný, report z druhého dne švýcarského tripu. Ráda bych napsala i tématická zamyšlení, ale na to už fakt neni síla, takže někdy, ne teď.

Noc byla děsivá. Skoro jsem se nevyspala. Sdílela jsem lože s maminkou, takže hrozný nezvyk. Navíc matrace připomínala vodní postel – pohne se jeden, pohnou se všichni. To znamenalo, že jsme obě předstíraly hluboký spánek, zcepenělé v jedné poloze a bály jsme se pohnout. V půl druhé ráno, když nás obě z našeho polomrtvého stavu probralo dítě, jsem zahlásila, že na tohle nemám a emigrovala jsem na zem. Hned na to chytl kluk nějaký záchvat kašle, takže jsme se dostali do stádia, kdy už už usínáte a dítě se rozkašle na celý byt. Nevím, kdy jsem nakonec usnula, ale kupodivu jsem se i trochu vyspala během těch pár hodin.

Kolem deváté jsme opouštěli byt, i s tetou, a mířili se podívat do samotného Zurichu, na jehož okraji máme základní tábor. Tetě nevyšel její pokus protáhnout nás zurišskou alternativou pražské Pařížské ulice (výkladní skříně nejdražších obchodů, nic si tam nekoupíte, radši se ani moc nedíváte…). Nakonec jsme se s mámou vzbouřily a zamířily do staré části města. Nevím, co jsem od Zurichu čekala po všech těch letech, co jsem o něm poslouchala, ale zklamání se nekonalo. Rozhodně ne. Stará část je překrásná, malebná. Malé uličky, barevné domky, kavárničky… Vážně krása.

Tetu jsme nakonec posadily na kafe a s mámou a dítětem jsme se vyškrábaly na věž katedrály. Vyšlo nám počasí, takže celé město jako na dlani, v dálce se bělaly špičky Alp, voda jezera se třpytila… Nádhera.

Následoval přesun k vodopádům na Rýnu. Tetu jsme cestou hodili do práce a pak nastala první krize s navigací. Podezíráme ji, že s námi chvíli uraženě nemluvila. Něco ve stylu „já ti říkala, že máš jet doleva. Tak si tu cestu hledejte samy, když jste tak chytrý a nevěříte mi“. Ale našli jsme se. Takže hurá nahoru k Rýnu.

Fotky na internetu téhle atrakce byly všelijaké. Napůl jsem věděla, že to bude tak trochu větší splav, ale množství vody z toho vykouzlilo úžasnou podívanou, přes kterou nebylo slyšet půl slova. Cosi hypnotického na takové mase, která se valí a valí a valí a nic ji nezastaví. Jen ten výhled na druhém břehu byl značně nepoetický – cosi jako fabrika, či snad paneláky. Poněkud to kazilo kouzlo místa.

Ve Stein am Rhein, kam jsme se během půl hodiny přesunuli, ale podobné rozptýlení nehrozilo. To byl jednoduše kýč jak míč, něco jako česká Telč. Náměstí doslova a do písmene jako malované – všechny domy do jednoho vyzdobené nádhernými freskami. Jak jsem tam tak stála, uvažovala jsem o tom, že by se to možná dalo vážně číst jak knížka. Ačkoliv slyšet mě památkáři, jak něco takového popisuju jako komiks, asi by mě utloukli.

Tam ovšem nastal zádrhel – zradil mě foťák a vybil se. Vzhledem k tomu, že mi záhadně zmizela druhá baterka – smůla. Vzalo mi to vítr z plachet. Městečko už jsme měla nafocené horem dolem, ale ještě nás čekala jedna zastávka. Navíc strach, aby se to neopakovalo zítra nebo kdykoliv jindy. Prostě stress. Ale tak foťák šel hned po návratu na nabíječku a snad to bude OK.

Poslední zastávkou byla Kostnice. Tedy na skok do Němec. Vzhledem k oné nudné absenci hraničních kontrol, se celý přechod odehrál průjezdem pod podivnou hraniční konstrukcí, která se tyčila na předměstí Kostnice. Cesta tam ovšem byla krásná, celou dobu jsme jeli podél jezera, takž další fantastické výhledy, projeli jsme všechny díry, které šly a kochali se. Naštěstí navigace hlídala cestu za nás. Bez ní bychom se asi poztráceli v prvním městečku.

Kostnice… Nebyla ošklivá, ale že by to se mnou praštilo, to se také říct nedá. Možná už za to mohla i únava, protože po celodenním chození jsem toho už měla docela dost. Doploužili jsme se ale k domu, kde bydlel mistr Jan Hus, došli jsme až ke katedrále s křížem německých rytířů na stropě a pak zase zpátky k autu (ano, trochu jsme se ve městě ztratili, přiznávám to, ale auto jsme nakonec našli). Máma si ještě prosadila, že když už jsme viděli směrovku, pojedeme se podívat na Husův kámen. Varovala mě, že se jedná o šutr uprostřed křižovatky, ale kdoví proč, dokud jsem to neviděla, nechtěla jsem jí věřit, že je to opravdu jen šutr uprostřed křižovatky, uprostřed vilové čtvrti. A tady, prosím, údajně upálili českého reformátora, mistra Jana Husa. Báječný.

Pak už úprk zpět do Švýcarska a do Zurichu, opět podobnými „prdelemi“ jako včera. Vážně nechápu, kudy nás to ta navigace vodí, ale hlavní silnice to vážně není.

Poznatky:

1) Na každém rohu visí vlajka. Doslova. Vážně jsou Švýcaři takoví vlastenci?

2) I navigace se může ztratit. Je to roztomilé, když trucuje a nemluví s vámi a pak jen vyštěkne „otočte se do protisměru“.

3) To, že vám navigace řekne „doleva“, ještě neznamená, že unavený řidič, nadšený, že už je skoro doma a zná to tu, opravdu zahne doleva. Maminka nás asi chtěla zavést ještě do zoo a kdybych nezařvala, že má odbočit do druhýho leva (z čehož měla srandu ještě u večeře), asi bychom vážně viděli ještě tygry.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..