Švýcarsko, den pátý: Lichtenštejn

Poslední den výletu, z větší části cesta domů.

Ráno mě probudila máma, když se mě intenzivním šepotem snažila probudit, protože „měla problém“. Nějakým záhadným způsobem se jí povedlo spustit myčku znovu, místo aby ji otevřela a vyndala nádobí, a teď netušila, jak to zastavit. Přiznávám, já to taky nevěděla. Myčku vytrvale bojkotujeme, takže naše znalost na tomto poli je opravdu smutně nízká. Stejně už ale bylo ideální vstát, takže jsem aspoň využila času, abych se vzpamatovala, osprchovala se a zabalila, než vyrazíme na cestu domu. Myčku nakonec vyřešil bratranec, když ji brutálně otevřel, nedbaje na to, že uvnitř se točí horká voda – „ta odteče“. Jak jsem následně řekla, nepřekvapuje mě, že právě tohle je systém, jak zastavit myčku. Je náležitě primitivní a v mém nepsaném žebříčku je myčka pěkně hloupý domácí spotřebič. Po ní už je jen mlínek na kafe.

Po deváté jsme vyráželi na nákup. Minulý den nám to nevyšlo, protože jsme se zdrželi na Rigi déle, než jsme měli (bylo krásně, fakt jsme nemohli pospíchat domu, abychom zalezli do obchodu, to nešlo), takže se nakupování přesunulo na dnešní ráno, před odjezd. Nákup znamenal obstarat nějaké sýry a vína.

Kolem půl jedenácté, přesně podle původního plánu, jsme vyrazili směr Vaduz, Liechtenstein. Nevím, co jsme navigaci udělali, ale dnešní cesta byla nejdivočejší. Možná za to mohly ty věčné švýcarské opravy silnic, možná naše únava a po několika zkušenostech již ne taková víra v pravdomluvnost chytrého přístroje (který se tímhle přístupem rychle zařadí na pozici vedle myčky), ale zase jsme třeba viděli další kus švýcarského venkova, který bychom jinak neviděli. Navíc jsem celou dobu měla neodbytný pocit, že jedeme špatně. Snad proto, že se dlouho na cedulích neobjevovala směrovka na Vaduz, který bych už ta blízko hranice čekala, snad proto, že jsme docela dlouho jeli podél hranic, místo abychom k nim přijeli rovnou v úrovni, v jaké je překročíme.

Samotný přejezd byl taky vtipný. Jeli jsme nějaký čas směrem k jihu, na navigaci byla vidět hranice, ale pořád jsme se nestáčeli k východu. Pak se nějak zamotala silnice a já absolutně ztratila orientaci. Měla jsem ale pocit, že už musíme být blízko. Jakmile jsem tu myšlenku vyslovila nahlas, projela kolem nás cedule „Herzlich willkommen in Liechtenstein„, což mámu z nějakého důvodu hrozně rozesmálo, já jen naštvaně drtila v rukou foťák, protože jsem si to chtěla vyfotit a do toho jsem prskala, že to určitě nemohlo být ono. Máma si ze mě dělala ještě srandičky, že ona by to přeložila jako „srdečně vítejte v Lichtenštejnsku“, a že to tedy zní jako uvítání a že s tímhle přístupem projedeme celý stát, aniž bych si toho všimla, když je tak malý, a tak dále a tak podobně, spousta blbejch keců.

Ale já měla pravdu! Cesta nás konečně po krátkém úseku severním směrem svedla k východu. Málem jsem se neprobrala ze svého nabručení včas, ale uprostřed mostu mi došlo, že akorát překračujeme hranice a stihla jsem zmáčknout spoušť akorát, aby se mi do obrazu vešly obě lichtenštejnské vlajky na lichtenštejnské hranici mostu. Na druhé straně za námi smutně na rozloučenou plácaly ty švýcarské.

Vaduz je od hranic asi tak co by kamenem dohodil, takže už v tu chvíli jsme viděli hrad a během pár minut jsme parkovali na jednom parkovišti v „centru“. Pojem centrum je opravdu nadnesený. Čekala jsem malé historické, ideálně středověké městečko, nad nímž na skále sedí hrad. Nekonalo se. Ale tak proběhla jsem si město, zatímco máma s klukem si dali oběd, dokoupila poslední trofeje a suvenýry a poslala ten jediný pohled, který za něco stál (upřímně doufám, že dojde ._.). Pak jsme ještě doběhli do informací, kde nám řekli, jak se dostaneme k k hradu, ale že dovnitř se jít nedá, protože tam žije knížecí rodina, a kde je „stará část“ města.

Vyjeli jsme si tedy aspoň nahoru nad město, udělali pár fotek hradu z venku a pak hurá do Česka. Cestou jsem ještě stihla mámu zmást informací, že Vaduz není největší lichtenštejnské město.

„Ono to má víc měst?!“

Překvapivá informace o tom, že ono to má dokonce snad sedm částí/hrabství (dobře, je jich nejspíš jedenáct, jestli si to pamatuju správně). Když se maminka ptala, kde že je to největší město, řekla jsem jí, že severně od Vaduz. A pár vteřin na to, aniž bychom opustili jedno město, nám jen cedule „Vítejte v Schaan“ oznámila, že jsme do toho největšího města právě vjeli. Nuda, jen co je pravda, ale zasmály jsme se.

Samotná cesta domu byla nudná. Co chcete, pět hodin po dálnici není zrovna vrchol zábavy. Když nám ale někde u Regensburgu zařvalo auto, že má hlad a potřebuje nažrat, máma podlehla stresu a panice, že nám určitě do pěti kilometrů dojde benzín a okamžitě musí natankovat. Snažila jsem se navigaci přimět, aby mi našla nějakou nejbližší pumpu, ale „na trase“ byla nejbližší vzdálená padesát kilometrů (skutečnost, že auto po rozsvícení kontrolního světla dojede ještě minimálně sto kilometrů, byla dávno zapomenutá). Následovala eskapáda hledání pumpy, sjíždění z dálnice, otáčení se na polní cestě a osm kilometrů jízdy bavorským venkovem, nikde ani noha. Když se ze zatáčky konečně vyloupla smečka nějakých aut, s mámou jsme obě vydechly úlevou, že tu přeci jen je nějaký život. Na okamžik nás ale zamrazilo, co když nás navigace táhne k nějaké malé pumpě, která v šest zavírá (bylo šest deset). Naštěstí pumpa měla otevřeno, ovšem jen do půl sedmé, takže my jme byli poslední zákazníci. Lepší varianta, než kdyby nám zaklapli před nosem.

Co říct ke zbytku cesty? Dítě zase upadlo do stavu, kdy jsme přemýšlely, jestli mu náhodou nezkvasily nějaké ovocné šťávy, protože se chovalo jak opilé. Jinými slovy – hlučně se nudil. Ale nějak jsme to dokázali a kolem půl deváté jsme vylezli z auta, na chalupě v jižních Čechách. Trochu neuvěřitelné, že ještě ráno jsem byla ve Švýcarsku.

Poznatky:

1) Cestování s navigací je fajn, většinou se ani neztratíte. Ale papírová mapa je papírová mapa, chyběla mi.

2) Nechat si spálený krk šest hodin drápat bezpečnostním pásem, shledávám jako jistý druh masochismu. Příště až se budu drápat na nějaký hory, radši si vezmu opalovací krém, než teplou bundu.

3) Psát příspěvek v klidu domova, s vlastním notebookem, messengerem, a facebookem, znamená psát ho třikrát tak dlouho… Not so awesome, i’m tired.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..