Švýcarsko, den první: V dešti k cíli

Jsem utahaná jak mezek, sotva mžourám, ale mam writing-lack (neřešte, jestli tahle kombinace slov vůbec existuje, prostě jsem už dlouho konstantně neklapala do klávesnice), takže mám potřebu si trochu vycvakat ruce a podělit se s vámi aspoň o pár zážitků ze svých cest po dalekých zemích švýcarských.

Ačkoliv mám roadtripy a vše s nimi spojeného nesmírně ráda a ačkoliv během nich vzniká nespočet skvělých zábavných momentů, je mi jasné, že číst teoreticky „vtipné“ hlášky a jiné nesmysly (na osmém kilometru jsme minuli přejetou kočku) je nezáživné, takže od toho odpustím a vemu to hopem.

Vyrazili jsme v pondělí v devět ráno. Plus mínus, v půl desáté jsme rozhodně jeli přes barandovský most. Vím to přesně, protože v ten moment jsem usoudila, že bych docela ráda navštívila záchod. Varianta, že bychom zastavili a rovnou pak začali už vytahovat jídlo, mi neprošla. Nakonec jsem vydržela až do Německa. Dítě cestou usnulo, minuli jsme nabouraný kamion a hranice proběhli tak rychle, že jsem si ani nestačila vyfotit cedulku „Vítejte ve Spolkové republice“. Ježdění po Evropě ztratilo část svého kouzla, pořád jedete po silnici a jedinou změnou je, že na vás najednou cedule začnou mluvit jinak.

Cesta s navigací se ukázala jako extrémně jednoduchá, až téměř banální záležitost. S navigací se opravdu nelze ztratit – pokud ji posloucháte, o tom později. Nicméně se nám trasa trochu vysmekla. Měli jsme jet přes Kostnici, kde se lámou hranice Německa a Švýcarska. Jelikož jsme měli dobrý čas, padl návrh zastavit se na chvíli ve městě, podívat se tam a pak teprve pokračovat až do Zurichu. Jenže ejhle…

Kde se vzaly, tu se vzaly, rakouské hranice. Nevím, kde se stala chyba, ale najednou vidím ty hezké červenobílé pruhy. Kdoví proč, tenhle malý omyl potěšil. Z Kostnice tedy sešlo a zastávku jsem si udělali v Sankt Gallen, tedy už Švýcarsko.

Bylo hnusně. Už kolem Plzně nás málem spláchl přívalový déšť, lilo jak z konve. Tady naštěstí nelilo, ale bylo pod mrakem a docela zima. Navíc, dezorientovaní v cizím městě, jsme měli problém zaparkovat, takže nakonec jsme auto odhodili u vlakového nádraží a centrum vzali trochu poklusem. Ono tam ani nic moc záživného nebylo – už byl podvečer, všichni schovaní doma, příliš brzo z jara, počasí nic moc a navíc město rozkopané nějakými stavebními pracemi. Takže honem zpátky do auta a pokračujeme do domečku.

Do cíle jsme dorazili kolem sedmé, navigace nás tedy vedla absolutně nevídanými končinami a kdybychom bezmezně nevěřili, ztratili bychom se, ale mise splněna, cíl dosažen, už se jen najíst, probrat druhý den a hurá do postele.

Poznatky:

1) „Proč mi zmizelo to hezký kolečko, který mi říkalo, kolik maximálně můžu jet?“ – Protože na německých dálnicích není omezená rychlost?

2) Německé názvy jsou jazykolamy, které v té rychlosti ani nepřetete, natož abyste je vyslovili.

3) Jak poznáte, že jste v Bavorsku? Všude kolem vás je les chmelových tyčí. October fest, bitte!

4) Švýcarští řidiči jsou klidní, tolerantní, netroubí a klidně vás pustí, když si popletete pruhy a najednou zjistíte, že máte být někde úplně jinde. Naštěstí.