Maďarsko, den čtvrtý: Balatonské loučení

Čtvrtý a poslední den z mého vyčerpávajícího maďarského reportu je tady.

Před námi byl poslední den v Maďarsku. Hned ráno jsme vyrazili najít nějaké hezké místo ke koupání a tuším, že jsme nakonec skončili v Balatonberény, ačkoliv jistá si tím už nejsem. Největším zážitkem z téhle zastávky nebyla ani tak voda, koupání, procházka do půlky Balatonu, aby si člověk aspoň trochu zaplaval, ani to epické superjemné bahínko na dně, ale labutě. Hejno dvou starých labutí s mladými, šedými labuťaty.

Už vás někdy kousla labuť? Nemyslím štípnutí, nebo útok na nohu (ačkoliv i ten se konal), ten labuťák se mi zcela vážně pokusil sežrat prst. Po několika podařených pokusech, kdy mi žral z ruky a kdy jsem konečně trochu sebrala odvahu, jsem se nakonec odvážila se ho dotázat, jestli náhodou nechce sežrat i mě. Vzal to doslova a zkusil mi sníst ukazováček. Nedoporučuji ale v takovou chvíli házet rohlík dítěti ve vodě, aby si taky nakrmil. Skončilo to tak, že rohlík zmizel odhozený v dáli a kluk upaloval ven téměř světelnou rychlostí.

Po koupání jsme se rozhodli zajet do Hevízu. V cestě nám stálo městečko Keszthély s krásným zámkem a zámeckým parkem. A skvělou zmrzlinou. Zámek je nazýván balatonským Versailles, ale nebudeme si lhát do kapsy – je to malinká stavba v porovnání se svým francouzským vzorem. Nepopírám ale, že hezká.

Samotný Hevíz byl ale šíleně hektický a ve finále jsme neměli odvahu ani pořádně vystoupit z auta. Ne že by bylo kde vůbec zaparkovat. Proto jsme zaveleli k ústupu a vyrazili zpět k vodě, abychom tu strávili většinu odpoledne.

I když jsme si cíl stanovili téměř do nejbližšího městečka na březích jezera, dítě v autě nám usnulo a tak jsme jeli dál. Dál a dál, bez jasné představy, co vlastně hledáme. Pasivně jsme se dohodli, že poslední zastávku uděláme v městečku Tihány, ale nechtělo se nám dojíždět až tam a teprve tam se koupat. Vzhledem k značení na mapě jsme se obávali příliš vysokého počtu lidí.

Zatím jsme ale pokračovali neúspěšně, neschopní najít místo, kde by se nám líbilo. Až už nám zbývali jen dvě „letoviska“, takže jsem v předposledním zavelela „teď sjeď vpravo“, podle hesla teď nebo nikdy. A celkem nám to vyšlo, v Balatonudvari bylo příjemné koupaliště, navíc s moc milým pánem u stánku s langoši. Pro mě největším úspěchem bylo, že vzhledem k tomu, jak byl milý, dokázala jsem mu poděkovat v maďarštině, což ho evidentně nesmírně potěšilo.

Jak jsme měli rozvržený časový plán vám vykládat nebudu, faktem ale je, že jsme nakonec z koupaliště odjeli o půl hodiny dřív, než jsme mysleli, jakože domu dorazíme před půlnocí. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká na poslední zastávce, kam jsme dorazili s očima na vrh hlavy. Opět neplánované, stejně jako minulého dne Citadela, a opět jedno z nejkrásnějších.

Tihány, malý skanzen domečků se slámovými střechami, dům obalený celý v paprice, bílý kostel pyšně stojící nad celým městečkem a od něj pak výhled na jezero. Nádhera. Vážně nádhera. Strávili jsme tam nakonec víc jak hodinu, protože dítě si vydupalo, že chce na vláček, který tam jezdil a já si zatím prošla město samotné.

Když se čas ale přeci jen nachýlil a zamířili jsme zpátky k autu, zjistila jsem ještě pohledem do zrcadla na toaletách, že jsem si naprosto fantasticky spálila záda. Máma se mi smála a děkovala mi zároveň. V Čechách tou dobou nebylo příliš přívětivé počasí a už v pondělí mě zapřísahala, že se musim spálit, abychom měli důkaz. Teď mi s nesmírným pobavením děkovala, že věděla, že se na mě může spolehnout. Znamenalo to tedy, že strávím bolestivou noc, ale na druhou stranu, odvézt si domu horké maďarské slunce, mělo své poetické kouzlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.