Maďarsko, den druhý: Budapešťské bloudění

Druhý den výletu, tentokrát strávený od rána až do noci jen v Budapešti.

Prvním velkým úkolem nového dne bylo sehnat si lístek na MHD. Po včerejších několika hodinách ve městě, jsme pochopili, že jediná šance, jak tu něco vidět a přežít, je cestovat pomocí hromadných dopravních prostředků.

Došli jsme tedy na naši domovskou stanici, kde jsme si nadiktovali, že chceme dvě celodenní jízdenky pro studenta a dospělého. Paní za okénkem na nás koukla a řekla, že nám dá rodinnou na dva dny. Ale my nechceme rodinnou… Prý ať se podíváme na ceny. Chvíli jsme tedy zkoumali, než jsme se vrátili k okýnku s tím, že chceme jednu rodinnou na dva dny. Proč jen se ta paní tvářila tak hrozně vševědoucně jako „já jsem vám to říkala, vy chytráci“?

Po splnění tohoto úkolu jsme sedli na tramvaj, která nás dovezla pod hrad, kde nám nějaká dobrá domorodá žena pověděla, kudy na autobus, který jezdí až nahoru. Bála jsem se, že se ta věc, které říkali autobus, rozpadne za jízdy. O množství lidí ani nemluvě, ale vážně ten stroj vydával hrozné zvuky. Takže když jsme konečně byli na hradě, ráda jsem utekla ven.

Z Budínského hradu jsme měli nádherný výhled na pešťskou stranu města. Dunaj se třpytil ve slunci, překvapivě modrý, na nebi jen pár mráčků a nad hlavou se mi s děsivým rozpětím křídel k obloze zvedal kamenný turul (mytologický pták a státní symbol).

Hrad samotný byl plný lidí, na nádvořích se stavěly stánky a přípravy na oslavy 20. srpna byly v plném proudu. Kolem Rybářské bašty se plácaly další davy turistů, tytéž davy mizely ve dveřích Matyášova kostela, jehož vnitřní výzdoba bere dech. Nástěnné malby, složitě zdobené schodiště vedoucí na galerii, ze které je pohled do hlavní lodi kostela ještě fantastičtější…

Po tom množství lidí, který se tu pohybuje, je ale následné ticho v uličkách starého města překvapivé. Samozřejmě, mám zkušenosti z jiných měst, z Prahy především, a tohle všechno se promítalo do mého očekávání ohledně Budapešti, takže jsem myslela, že tu najdu obchůdky, suvenýry a jiné zbytečnosti, tradiční maďarské výrobky, možná nějaké to muzeum toho či onoho…. Ale nic. Jen domečky, domečky, domečky, jedna nebo dvě ambasády jiných zemí (vybavuje se mi momentálně pouze německá), kostelní věž někdejšího kostela Máří Magdalény, ze kterého jinak zbyly jen základy, a další nezbytná fontána. Obešli jsme staré město, našli i vlez do podzemního labyrintu, ale ten byl bohužel zavřený „z technických důvodů“ (takže se tam prostě musím vrátit, protože tohle bych ráda viděla), a vrátili se zpátky k hradu, odkud jsme lanovkou sjeli dolu k řece na Adam Clark Tér, tedy přímo před tunel, kterým jsme minulého dne přijeli (poznámka: Lanovka stojí za houby).

Kdoví proč si z téhle části dne vybavuji hlavně chození, chození a zase chození. Nekonečné, dlouhé chození. V Budapešti jakoby všechno bylo strašně daleko. A kostely, které na obrázcích vypadaly tak lákavě, se nad vámi náhle tyčí, vy jste rádi, že stojíte na nohách a s hlavou zakloněnou se snažíte dohlédnout na vrcholky věží. Pak zaregistrujete restauraci před kostelem a šťastně se zhroutíte na židli.

Celkově jsme došli ke zjištění, že nějaké kavárny a restaurace na nábřeží nejsou tady tak četné jako v Praze. Vůbec ne. Najít nějaké sezení s výhledem na řeku a protější břeh je téměř umění. A nebo jsme hledali špatně, to je taky možné. Na pešťské straně jsme třeba nenašli ani jeden takový podnik (uznávám, prý tam někde byl).

Po obědě před svatou Annou jsme došli ještě kousek dál ke stanici metra. S přestupem na naší oblíbené stanici Deak Ferenc jsme přesedlali na žlutou, dojeli až na konečnou („Chci vidět, co je na stanici, která se jmenuje Mexiko útca.“ – Není tam nic. Vůbec nic.) a pak zase dvě stanice zpátky na Hősök tere, kam jsem chtěla já kvůli náměstí Hrdinů.

Nepopírám to. Chtěla jsem tam kvůli videím a fotkám z Youtube, které mě naprosto okouzlily, ačkoliv do teď si nejsem jistá, jestli to vážně bylo tohle náměstí, kde to točili (poznámka: musím znovu najít a podívat se). Na druhou stranu – dovedete si představit, že bych byla v Budapešti a neviděla něco takového? Památník, kde jsou na jednom místě nejvýznamnější postavy maďarských dějin?

Zatímco já jsem si obcházela sochu po soše, zbytek výpravy se odebral do parku krmit kachny. Společně jsme pak došli k Vajdahunyadskému hradu, který spolu s náměstím patří k součásti projektu Oslav milénia (tisíc let existence uherské země, 1896).

Posedět chvíli v parku bylo fajn. Stejně jsme toho ale všichni měli plné brýle, dítě začínalo otravovat čím dál víc, takže nakonec padlo rozhodnutí stavit se na hotelu a dát si chvíli pauzu. I já, nadopovaná ve stylu „can’t rest, must see!“, jsem souhlasila. Po vtipné lávce, která vedl napříč umělým jezerem v parku a která mohl mít tak dvacet centimetrů na šířku, jsme se vrátili zpátky k náměstí, na metro a zpátky do hotelu. (Lávka nelávka, někde tady jsem si řekla, že se sem musím vrátit…)

Pauza nám všem prospěla. Ani nám nevadilo, že těm kresleným postavičkám v televizi vůbec nerozumíme, stejně jsme všichni spokojeně leželi a tupě na ně zírali, neschopní se pohnout. Po sprše a odpočinku jsme se nakonec ale zase zvedli a vyrazili na odpolední/večerní túru.

Tramvají jsme se dovezli až na Blaha Lujza Tér, tedy na Rákoczi útca, kterou si máma pamatovala z dětství, kdy tu byla s rodiči, a kterou jsme částečně prošli cestou k synagoze, kterou jsme hledali z pracovních důvodů.

Podvečer jsme strávili v okolí Váci útca, kterou já jsem si prošla v pátrání po zbytečnostech (jakou nepochybně triko je), ostatní se zatím krmili zmrzlinou. Tentokrát jsme ale nevydrželi tak dlouho jako minulého večera a domu vyrazili o dvě hodiny dřív. Mohl za to i fakt, že tentokrát jsem opravdu poctivě chodili celý den.

Když jsme ale vylezli na Oktogon tér (tentokrát jsme zamířili správným směrem), přepadl nás hlad a stejně jsme si zašli, abychom našli nějaký kebab. Nechápu, proč se nás ten člověk ptal, jestli do toho chceme i zelí, ale na tu červenou zrůdnost se nezeptal. Ano, turecký kebab na maďarský způsob s tunou pálivé maďarské papriky, mě málem stál život. Ale byla by to krásná smrt o letní noci v Budapešti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..