Maďarsko, den první: Legend of Danube

Vůbec jsem nevěděla, odkud začít  a jak celý ten několikadenní výlet pojmout, ale nakonec to skončilo rozepisováním dne po dni. Tak si dáme malý maďarský seriál 🙂 

Měla bych se už konečně naučit, že spoléhat na budík na mobilu není právě nejlepší. I tentokrát se mi to vymstilo a místo abych vstala v osm a v klidu se probrala, byla jsem násilně probuzena až ve tři čtvrtě na devět. V devět byl stanovený čas odjezdu. Možná to je důvod, proč jsem doma nechala docela dost věcí, více či méně důležitých. Ačkoliv představa čtyř dnů bez řasenky mě hodně děsila, absence pouzdra na kontaktní čočky mi dělala větší starosti. Na to všechno jsem ale přišla až o pár hodin později a pět set kilometrů dál.

Vyjížděli jsme až téměř v deset a na svou obranu řeknu jen tolik, že jsem byla schopná sedět v autě už v půl, takže moje vina to nebyla. První zastávkou (nepočítám pumpu Unicorn) byly slovenské Malacky. Ryze nostalgická záležitost, kterou si vyžádala maminka. Po dva roky sem jednou za tři týdny jezdila za tátou na vojnu. A jsem přesvědčená o tom, že hotel, ve kterém tenkrát spávala, vypadal tenkrát přesně tak jako teď. Kromě obchodů na hlavní třídě, v některých částech města jakoby se zastavil čas.

Malacky měly šanci mě oslnit. Dala jsem jim stejnou šanci jako švýcarskému Zürychu, o němž jsem léta slýchávala a neměla jsem ho v lásce. Zatímco Zürych svou šanci nepromarnil, Malacky si ještě přidaly. Odjížděla jsem tedy s hlubokou lítostí, že právě tady musel táta trčet dva roky svého života, protože mně stačila hodina a měla jsem toho města plné zuby. Nemluvě o tom, že jsem měla pocit, že tam všechny nebetyčně obtěžuju a jak si vůbec dovoluju chtít si u nich koupit ovoce?!

Vzhledem k teplotě vzduchu, která mě přiměla se v divokých lesích obnažovat a měnit tříčtvrteční kalhoty za kraťasy a triko za tílko, jsme se rozhodli vynechat Bratislavu. Možná za to mohlo i to, že jsme vyjížděli o hodinu později, takže jsme měli pocit, že jsme ve skluzu. Zamířili jsme tedy rovnou do Budapešti.

Nervozita stoupala. Nevěděla jsem, co čekat. Deset kilometrů natahování krku a vyhlížení něčeho, o čem jsem nevěděla, jak bude vypadat. Ale bylo to jako přijíždět do Prahy. Nejdříve obchodní zóna, domy, domy, domy, překvapivě zvlněná krajina. Doprava houstla, pruhy se sbíhaly a zase rozebíhaly a byli jsme rádi, že máme navigaci, která nám radí.

Pořád jsem si nebyla jistá, odkud přesně do města přijede, kam mám koukat dřív, kde mám očekávat nějaký výhled. Ale bylo to poetičtější, než jsem čekala. Projeli jsme tunelem pod hradním vrchem a přímo před námi byl Řetězový most, Dunaj, Parlament… Budapešť, rušná a živá, v pět hodin odpoledne plná aut, hektická a neskutečně krásná.

Naštěstí jsme měli zamluvený hotel „v centru“. Otázka je, co v Budapešti nazvete centrem a rozhodně se to nedá přirovnávat k centru v Praze. Spásnost tohoto kroku (zamluvit si hotel) jsme pochopili hned po příjezdu, protože v tomhle městě hledat něco ve stylu „prostě přijedu a najdu“, nelze. A nebo možná lze, ale rozhodně ne se čtyřletým dítětem v autě.

Ubytovali jsme se, vybalili, (zjistili, co nám chybí), a vyrazili do města. První zastávkou byla banka, abychom vybrali forinty, což mámu děsilo. No vážně, kdy naposledy jste bankomat žádali o čtyřicet tisíc? Nakonec ideální, doporučenou částkou bylo padesát… (Odeberte jednu nulu a jste plus mínus na českých hodnotách).

Došli jsme až k takové hezké budově, ze které se vyklubalo nádraží a taky naše budoucí stěžejní stanice metra, Nyugati Tér. Pěšky jsme došli až k Parlamentu. Jak jsem řekla, budapešťské centrum je naprosto jiné než to pražské, takže ačkoliv se to na mapě zdálo kousek, jen pár bloků, ve skutečnosti to byla výživná procházka. Ale slunce pomalu zapadalo do mraků, bylo zlaté a Parlament přímo zářil. Mimochodem – všimli jste si někdy na fotkách tohohle maďarského symbolu aut? Taky ne? Přímo před Parlamentem vede docela rušná silnice, vedle níž je pěší kolonáda, sráz a Dunaj. A v Dunaji spousta velkých kamenů. Trochu děsivé. Tím spíš, že jsem měla tendenci kráčet okouzleně s foťákem před nosem a fotit. Jsem ráda, že jsem nezahučela dolu.

Nakonec jsme došli až k bazilice svatého Štěpána, před kterou jsme si dali zmrzlinu a začali se rozhlížet po večeři. Přes Erzsébet tér, které bylo nacpané k prasknutí (oblíbené místo budapešťské mládeže?) jsme došli do překvapivě útulné části města. Alespoň tak na mě působila. Okolí Váci útca, která je považována za obchodní ulici Budapešti, působilo v teplém letním večeru nesmírně přátelským dojmem.

Ještě před jídlem jsme se zašli ale podívat k řece. Máma objevila nějakou nabídku noční projížďky po Dunaji, zatímco já nevěřícně zírala. V přicházejícím večeru se město začalo rozsvěcet. A bylo přesně tak barevné, jako na fotografiích. Ještě nádhernější bylo, když jsem o hodinu později seděla na lodi a těkala pohledem z jednoho břehu na druhý, nevěděla jsem, kam se koukat dřív, protože všude něco svítilo, zářilo a lákalo k focení. I když uznávám, že díky českému výkladu, který pouštěli do sluchátek, jsem se chvílemi i značně pobavila. Ne že by se jednalo o kdovíjaké češtinářské perly, ale překladatel byl básník a vyřádil se tak, že někdy ty věty působili spíš směšně než poeticky. A to jsem byla poetice v danou chvíli více než nakloněná.

Podstatnou vstupní informací pro další vyprávění je skutečnost, že na lodi podávali šampaňské. A já vypila celou svojí skleničku. Když jsme pak nadšení a zmrzlí opustili loď, v jedenáct v noci, řekli jsme si, že se zpátky na hotel dostaneme metrem. Ve svém rozjařeném stavu jsem vesele hnala k první stanici metra, o které jsem věděla (pomineme fakt, že jsme minuli tu, kterou jsme měli přímo pod nosem na Vörösmárty tér). Vlezli jsme do vestibulu Deák Ferenc tér, koupili lístky na metro a hurá dolu. A znalci už tuší – jediná budapešťská stanice metra s přestupy. Došli jsme až do nejnižší „vrstvy“ podzemky, abychom se pak vraceli zase nahoru, protože my jsme chtěli jet žlutou, nejstarší linkou. V máminých očích jsem údajně stoupla, protože jsem zcela bez uzardění dovedla na správnou stanici, dokonce i na správnou stranu (koleje uprostřed, peróny po stranách).

Dojeli jsme až na Oktogon a já dál rozjařeně vedla. Koukla jsem na názvy ulic, na mapu a bylo mi jasno – na jednu stranu jde Erzsébet körút, na druhou stranu Teréz lörút, my chceme Teréz, takže jdem. A jdem, a jdem, a jdem… O tři stanice tramvají později (pěšky), jsme přeci jen našli někoho, kdo nám řekl, kde jsme. Ano, šli jsme přesně na druhou stranu, takže původně desetiminutová cesta nám trvala hodinu a domu jsme přišli všichni naprosto mrtví (dítě bylo donešeno).

Po zbytek výletu, a nejspíš po zbytek života, tak bude poslouchat o tom, jak jsem vedla výpravu z Oktogonu na špatnou stranu. Ale můj čas odplaty přijde brzy, o dva dny později…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..