Roztáhnout křídla

To je poněkud nadnesený nadpis, takový moc optimistický. Ne že bych chtěla psát pesimisticky, naopak, ale ten optimismus bych asi měla trošičku krotit. Jsou to jen plány, nápady… Vlastně jeden velký, šílený nápad, který se mi líbí čím dál tím víc.

Už kdysi jsem uvažovala o Erasmu. V podstatě už na střední se tohle téma vyskytlo, ale pak se to odložilo s tím, že to budu řešit až na vysoké. Pak přišel nápad s au-pair, který nedopadl právě dobře. Občas si to kladu za vinu, občas si gratuluji, že jsem utekla dřív, než jsem skončila rozčtvrcená a zahrabaná někde v irských polích. Doslova.

Tehdy, před odjezdem, jsem myslela, že au-pair je přesně to pravé pro mě. Mám zkušenosti s dětmi, v podstatě mi nevadí, dovedu si s nimi celkem obstojně poradit… A představa života s irskou rodinou, Irsko, Irsko, Irsko…. Znělo to báječně a krásně a já i přes hrozný strach odjížděla nadšená. A jak to dopadlo…

Můj vztah k Irsku to docela pošramotilo. Není milé to připouštět, ale je to tak. Po čase se to srovnalo, samozřejmě, a irská hudba na mě funguje pořád stejně jako dřív. Jen to nabouralo moje iluze. A že já si umím stavět hodně pevné a bytelné iluze.

Tehdy jsem si myslela, že Erasmus není pro mě. Studium? Já? Ještě v zahraničí? Pfffft. No, thanks. Ale časy se mění, názory se mění, zkušenosti, dojmy… Nové lásky. A tím nemyslím nějakou povrchní zamilovanost.

Myšlenka Erasmu mi přišla čím dál zajímavější. Je to hora povinností a starostí, ale i možnost poznávat nové kraje, nové země. Mé nadšení pro takové poznávání za poslední rok stoupla asi tak o tisíc procent. Občas si připadám až trochu posedle.

Nejdřív jsem se orientovala na Britské ostrovy. Na Anglii, Irsko, Skotsko… Angličtina. Pak jsem přešla ke všemu ostatnímu, evropskému. Klidně Švédsko, Finsko, Belgie, Nizozemí, Dánsko… kamkoliv! No a kde jsem nakonec skončila? V Maďarsku. A ta myšlenka se mě drží čím dál víc a dokonce objevuji argumenty, které tak krásně podporují můj nápad…

Celkovou lásku a nadšení a zájem, vynechám. Absolutní zamilovanost do Budapešti taky. Navíc je to relativně blízko. A co si budeme povídat, se čtyřletým bráchou mě to neustále táhne domu. Maďarsko je pár hodin autobusem daleko. Nemluvě o možnosti spojení pro přátele, případně rodinu, která by mohla přijet na návštěvu. A já bych neměla pocit odříznutosti, protože z takové vzdálenosti by nebyl zas takový problém dojet jednou za pár měsíců na nějaký ten víkend.

Ano, já vím, ty důvody jsou trochu přízemní, ale pro mě mají neskutečnou váhu, protože tady mám přátele, lidi, se kterými nechci ztratit kontakty a poslední dobou jich je víc než dřív. I když existuje zázrak zvaný internet, osobní kontakt je prostě osobní kontakt.

Bože, ta představa mě vážně tak strašně láká. I když mám pocit, že to, co jsem tu teď napsala, ani z poloviny nevystihuje všechny moje nápady a pocity a argumenty. Trochu se bojím, že maminku stejně trefí šlak, až jí řeknu, kam bych chtěla jet. Nějak mé nadšení nesdílí…

Ale možná to všechno řeším zbytečně, protože se do Erasmu vůbec nemusím dostat, že jo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..