Cestou tramvají

Je začátek ledna a venku není žádný sníh. Chvílemi to spíš vypadá na jaro než na zimu. Chybí mi to ticho, které s sebou přináší bílá peřina, a to i přesto, že zimu jako takovou nemám ráda. Na sněhu je cosi kouzelného, něco, co jako jediné naše vzájemné nepřátelství smiřuje. Ticho a klid.

Po čtyřech hodinách prosezených ve studovně nad úkolem na didaktiku češtiny a po dvouhodinovce opravování slohových prací, jedu konečně domu. Koleje tramvají ubíhají pod drkotajícím vozem, působí stejně jako vlakové koleje, když je sledujete, jak utíkají pryč a nesou vás kamsi daleko, od domova a přátel, a vy nevíte, co vás na jejich konci čeká.

Kdesi na východě, až za nasvíceným pražským monumentem, je nebe ještě o trochu světlejší, ale temné mraky rychle požírají všechny zbytky dne. Temná řeka vedle se líně valí, odrážejí se v ní světla města, které na ní tancují, září a vdechují jí život. Do uší mi hraje piano, ani nevím, co je to za skladbu, a je mi to v tu chvíli jedno. Hodí se k tomu okamžiku a to stačí. Dívám se a uvažuji, jestli za rok budu takhle pozorovat jinou řeku v jiném městě.

I když nechci, mám toho pořád plnou hlavu. Každou noc se mi o tom zdá, každou noc se odehrává jiný střípek podivného snového příběhu. Dneska jsem si třeba šla koupit boty a horko těžko jsem prodavačce vysvětlovala, že chci vysoké kozačky s tkaničkami. Nedokázala jsem si vzpomenout na slovo tkaničky, ani česky, natož v jakémkoliv jiném evropském jazyce. Jindy chodím po městě jako při turistické túře a poslouchám lidi, kteří mezi sebou mluví a pak jim odpovídám. Jejich řečí. Kéž by.

V té hlavě je toho příliš, myšlenky se valí jedna za druhou, stejně těžce jako voda v řece. Mám tendenci pořád je ventilovat, mám plno otázek a nápadů a dojmů a úvah, všechno bych chtěla konzultovat, ale výrazy lidí kolem mě jsou jednoznačné – neobtěžuj nás s tím. A možná to mnohdy tak ani není, ale stejně mám pocit, že tak jako mám zanesenou hlavu, stejně tak to přenáším na ostatní. Znova, a znova, a znova. Protože je toho pořád tolik, co musím dořešit, dojednat, domyslet… A přitom pořád doufat.

Tramvaj je na předposlední stanici už skoro prázdná. Proto tak ráda jezdím právě tímhle číslem. Protože většina lidí volí jiné a protože jen tahle zajíždí dolu na nádraží a já nemusím chodit temným podchodem. Přemýšlím, jaké to bude… tam. Jak se změní moje vztahy s lidmi a k lidem. Budu klidnější, když budu vědět, že některé nemůžu potkat?

Je toho tolik a pořád nemám spoustu odpovědí. Možná pak dám pokoj. Aspoň na chvíli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..