Zlatý hřeb týdne

Den D tohoto šíleného týdne nastal. Tedy, už včera, ale byla jsem příliš vyčerpaná, než abych o tom ještě psala, prvně jsem se na to musela vyspat.

Dvě zkoušky v jeden den. Fajn. Možná bych z toho nebyla tak hotová, kdyby ta první nebyla jedna z nejtěžších zkoušek vůbec – ústní, soudobé dějiny, s profesorem, který svým studentům dává velmi rád a často najevo, že je považuje za neuvěřitelné hlupáky. Jako druhá pak byla zkouška z obecné didaktiky, druhé kolo. Nevím, z čeho přesně jsem byla hotová víc, ale jejich společná kombinace způsobila, že jsem se ve středu večer málem sesypala. Opět. Ještě mi přiložili rodičové, když mi maminka volala z Itálie, že tátovi se udělalo špatně. Ale tak nějak divně špatně.

Byla jsem tedy víc než překvapená, že jsem spala docela dobře. Žádné buzení desetkrát za noc, v hrůze, abych nezaspala, žádné šílené sny. Asi jsem byla už příliš vyčerpaná. Ráno jsem akorát musela odolat touze „ještě chvilinku, ještě ten budík posunu“ a opravdu vstát. Při snídani jsem ještě dočítala esej o maďarském povstání ’56. Měla jsem tak trochu v plánu profesora utáhnout na Maďarsko a NATO. Vycházela jsem z toho, že všichni budou mít literaturu o Studené válce (což jsem měla taky), Suezské krizi, Kubánské krizi či válce v Korei. Všichni se pouštějí tak do světa… Takže jsem dobrovolně zůstala hezky ve střední Evropě. NATO jsem k tomu přihodila z důvodu osobního zájmu a proto, že profesora nesmírně baví rozšiřování Severoatlantické aliance.

Nasnídat, zavázat nohu, obléknout se (to byste nevěřili, jak vám blbý obvaz na noze může rozhodit plány s oblékáním na zkoušku), dojít se psy a honem do školy. Přijela jsem na čas, hezky v 9:00, na chodbě před profesorovou pracovnou už seděly ostatní spolužačky.

Další tři hodiny jsem pak čekala. Střídavě jsem se klepala hrůzou, střídavě jsme se docela bavily. Klasické nasávání informací na poslední chvíli. Což bylo trochu děsivé – no vážně, když vám někdo vyjmenuje kolik bylo za kterého prezidenta vykonáno rozsudků smrti, je vám z toho poněkud nevolno. Nejen proto, že je to ne moc veselé téma, ale i proto, že vy to prostě nevíte. Nervozita stoupala přímo úměrně tomu, jak se snižovala řada čekajících přede mnou.

Konečně jsem přišla na řadu. Dala jsem profesorovi svůj seznam literatury, ale ještě před tím se mě zeptal, jakou mám diplomku. Odpověď, že diplomku ještě řeším, ho málem zabila. Vždyť jsem skoro na konci ročníku! To mám už dávno vědět! Odpověď s Erasmem ho trochu uspokojila, dokud jsem nedodala, že chci jet do Maďarska. Podíval se na mě, jako jestli to myslím vážně, pak se podíval do seznamu literatury a: „No jo, už mi to tu cpete!“ Což byla asi reakce na Dějiny Maďarka a Esterházyho.

Chvíli se zamyslel a pak mi zadal první otázku: „Československo-maďarské vztahy od roku ’45 po rok ’68 včetně.“ Spolužačka, která byla přede mnou, na mě vyděšeně koukla, jestli vůbec tuším, co se po mě chce. Já si oddechla. Trochu. Roky ’56 a ’68 nejsou problém, tušila jsem i ten pětačtyřicátý, ale úplně jistá jsem si nebyla. Ale nějak to zvládnu… Jako další otázku jsem dostala „Založení NATO a jeho rozšiřování“. Tadá, můj plán ovládnout profesora, mi vyšel. Karibik, Suez, natož Koreu už nechtěl ani slyšet.

Nevím, jak dlouho jsem seděla na potítku. Psala jsem tak deset minut, pak jsem koukala po kabinetu, prohlížela si mapy a napovídala spolužačce, že na památník Milady Horákové přispěl finančně Paroubek a Společnost M. Horákové z toho šílela vzteky. Ani nevím, jak dlouho jsem pak „mluvila“ já.

Ještě že mě spolužačky varovaly, že je zcela normální, že si profesor většinu času vystačí sám. Já do toho vždycky vpadla jen nějakou informací, jako třeba že ČSR s Maďarskem válčilo v roce 1919. Pak mi profesor vyprávěl, že si v 60. letech v Budapešti koupil své první LP Beatles, že tam měli dobrou pálenku a pak chvíli vzpomínal, kde že byl ten dobrý podnik, kde se dal tak levně ochutnat Tokaj. Pak vyprávěl, že naposledy tam byl před pěti lety a jak byla celá Budapešť odporně oranžová, protože akorát vrcholil předvolební souboj a všude byly plakáty a letáky socialistů. A jak ho zděsilo, jak ho při návratu v Česku čekalo to samé oranžové peklo.

Následovala „hádka“ o geografii města. Jeho zákeřná otázka, co je to „Eržébet šíget“ mě rozhodila. Ani nevím, co jsem plácla jako první, ale pak jsem se zamotala do vlastních slov, híd, sziget, sziget, híd a co je čí. Mám ráda Erzsébet Híd, vážně se mi se svou jednoduchostí líbí. A kdoví proč si pořád nemůžu zapamatovat slovo sziget, tedy ostrov. Ale dala bych ruku do ohně za to, že je to Markétin ostrov, ne Alžbětin. Takže jsme se docela dlouho hádali o tom, co to vlastně je, načež prohlásil, že mi nedá pokoj, dokud mu nepřinesu mapu Budapešti, kde to bude napsané.

Pak na mě ještě zkusil vytáhnout, kde že byla původní maďarská univerzita, Alžbětina. Letěla mi hlavou všechna možná univerzitní města a vážně jsem netušila. Tak dodal, že to bylo město Pozsony. A jak že tohle město znám já. Marně jsem vzpomínala na překlady názvů maďarských měst typu Székesfehervár = Stoličný Bělehrad a vážně jsem netušila. Až na poslední chvíli jsem nadšeně vykřikla „Bratislava!!!“. Tak se spokojeně usmál, nadechl se a já ho předběhla s výkladem o původním významu Blavy pro uherské království. Je to sranda mít zkoušku na téma, které vás tak baví.

Nakonec jsem ještě v rychlosti odvyprávěla básničku o NATO, dvanácti zakládajících členech a postupném rozšiřování, načež profesor přikývl a i přesto, že většinu času povídal on, zapsal mi za jedna a že mu mám napsat smsku, až přijedu na prázdniny, že mi dá vědět, jestli je ve škole, že bych přišla povyprávět o životě v Budapešti.

Z kabinetu jsem vyšla naprosto opilá, nejistá, co mám vlastně za známku, a strašně vysmátá, že to mám za sebou. Jen co jsem se dala do kupy, vyrazila jsem na rychlou cestu domu, vyvenčit psy, najíst se, a v mezičase si číst informace na další zkoušku. Jak ta dopadla teprve uvidím, ale jsem z ní perfektně otrávená.

Nevadí, soudobé dějiny mám, dokonce za známku, ve kterou jsem vážně nevěřila, a včerejšek a dnešek jsem tedy spokojeně prolenošila, abych si aspoň trochu odpočinula.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..