A je rozhodnuto

Kdy jsem poprvé s tou myšlenkou přišla? Někdy na podzim. Tuším, že začátkem října? Možná dřív… Možná už v září, kdy jsem začala chodit do školy a hledat kurzy maďarštiny v rámci Karlovy univerzity. Pak přišel Erasmus Info Day a myšlenka začala získávat obrysy. Den na to jsem poprvé šla na zahraniční oddělení Pedagogické fakulty a schytala ránu pod pás. Odplížila jsem se nešťastná a zklamaná, ale nevzdala jsem se a zkusila to přímo na katedře dějepisu.

To byl říjen. Určitě. Na všechno bylo času dost, ale vlastně ho bylo hrozně málo. Nic se přece nesmí zanedbat, nic se nesmí promeškat, musíte zjistit, jak to půjde a co musíte všechno vyřídit a zařídit! Popravdě, kdyby mi někdo dal seznam, co bude skutečně třeba, stačily by na to asi tak dva, tři dny – pro hodně velký klid týden, a zbytek času se člověk může válet. V říjnu mi to ale všechno přišlo hrozně daleko. Musím čekat až do konce března!?

Jenže konec března je tady. Nevím, jestli zapracoval Murphy nebo jiný vydařený šotek, každopádně ta chřipka v cílové rovince byla značně nevítanou komplikací. Ale psaním motivačního dopisu jsem se nakonec zabývala taky úplně zbytečně…

Pána na zahraničním jsem si představovala úplně jinak, ale to už tak bývá. Ve stručnosti jsem mu zopakovala pohádku o Zoufalé studentce, zlých smlouvách a kouzelném paláci jménem ELTE, snažila jsem se na nic nezapomenout, ale nezaplácávát nepodstatnými vedlejšími postavami.

„Bylo mi tedy řečeno, abych přišla mezi posledním dnem výběrového řízením ÚSD (katedra Fildy) a prvním dubnem.“

„No jo, ale tam je výběrový řízení až do 3. dubna, to já teď ještě nic nevim!“

„Vycházela jsem z toho, co je na internetu, a tam psali, že výběrové řízení je v pondělí, stejně jako úzávěrka přihlášek…“ Uznávám, že jsem měla lehce zoufalý tón.

„Kdepak, tam budou vybírat až do třetího.. Já se vám můžu podívat, jestli se tam někdo vůbec… No ale to vám stejně bude k ničemu, se může ještě kdokoliv přihlásit.“ Mluvil klidně, bylo mu to evidentně úplně jedno.

„Aha…“ Takže jsem tu dneska úplně zbytečně… Byla jsme v pokušení ho požádat, aby se podíval aspoň na průběžné skóre, abych aspoň tušila. Konečně kdyby tam nikdo nebyl, má šance by byla pořád vysoká. Kdyby tam už teď byli tři lidi, věděla bych, že se mám přestat těšit – radši. Ale… „Takže mám přijít příští týden, teď jsem tu stejně k ničemu…“

„Možná, kdyby se vám povedlo odchytit docenta XY (jméno jsem dávno zapomněla)… třeba by vám řekl víc, to oni se v tom můžou hrabat ještě týden, než mi pošlou výsledky, i kdyby měli výběrové řízení v pondělí…“

Otevřel e-mail, snad aby se podíval, jestli náhodou mu něco nepřišlo. Dívala jsem se na obrazovku a kdesi v hlavě si okusovala nehty nervozitou.

„A hele, je to tu,“ povytáhl obočí překvapeně. Rozklikl přílohu, v níž byl soupis přijatých studentů a škol, na které se hlásí.

I já, krátkozraká, jsem na tu dálku skenovala seznam, jestli někde uvidím podezřelý kód ELTE. Nikde nic. Nikde nic! Je to možný?! Že by přeci jen…?!

„Hmmm,“ zádumčivé, přemýšlivé hmm. Zkusil vyhledávání, ale nic nenašel. Otevřel další okno a zkusil se podívat přes přihlášky v systému. Nic. „Tak to vypadá, že tu nikdo není…“

Netuším, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Nevím, čeho jsem se bála víc – jestli toho, že místo nebude, nebo že bude. Asi jsem měla radost. Velkou. Tak velkou, že jsem nebyla schopná reagovat. A skákat jako hopík jsem stejně nemohla. Tak jsem jen seděla, nevěřícně zírala a čekala na pokyny, co všechno mám udělat, poslat, zařídit… Následovala čistá byrokracie.

Kdesi v koutku hlavy se mé těžce cynické já popadalo smíchy za břicho – pokaždé, pokaždé dostanu nové pokyny, které se diametrálně liší od těch předchozích. Bylo to tak celý půlrok. Doufám, že teď už to končí. Celý půlrok jsem chodila, sbírala a nabalovala. Ten mi řekl tohle, tamten ono a ten třetí zase něco úplně jiného. A já dělala tématické kuličky. Kolem prvního hrubého zrna jsem pomalu nabalovala perleť čistší a jasnější informace… Abych všechny ty hezké perličky teď vzala a klidně hodila do vody, protože polovina z nich byla stejně naprosto bezpředmětná. Pche – prej jít na rektorát! „Co byste tam dělala? Tu přihlášku vám tu založím já, stejně by mi psali o informace….“

Asi jsem se ale ještě pořádně nevzpamatovala z toho, že nakonec skutečně strávím rok v Budapešti… Začínám si teprve zvykat na to, že už o tom můžu mluvit jako o jisté věci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..