Strach skočit

Občas, většinou ráno, když se probudím, nebo naopak večer, když jsem unavená, mě přepadne strach. Neuvěřitelný, zžíravý strach.

Přes den si připadám šťastně. Veselá, nadšená, s cílem, ke kterému nějak spěji, s plány na budoucnost a se sny. A je to tak moc fajn, na rozdíl od doby, kdy jsem neměla nejmenší ponětí o tom, co se svým životem provedu, a jen jsem měla pocit, že mi všechno utíká mezi prsty.

Jenže pak přijde únava, nebo večer, nebo něco jiného, třeba i jen naprostá hloupost, a já se najednou bojím. Úplně všedních a obyčejných věcí. Bojím se samoty a cizího města, cizí řeči, koupelen na patře, ztráty soukromí a ztráty kontaktu s přáteli.

I přesto si pořád uvědomuji, že Erasmus je neopakovatelná šance. Životní šance, dalo by se říct. Rozhodně se o tom mluví jako o životní zkušenosti. Rok strávený jinde, člověk je odkázán jen sám na sebe. A na jednu stranu vím, že bych si vyčítala, kdybych teď couvla. Kdybych se lekla a vykašlala se na to. Přitom by to bylo tak snadné! Díky složitosti, s jakou se k tomuto cíli prokousávám, by stačilo jen přestat řešit, obíhat, starat se… A nikam bych nejela. A ne že by mě to už nenapadlo.

Ale je tu pořád to příliš silné ale. „Poznáš Budapešť. Poznáš nové lidi, snad nové přátele, naučíš se jazyk.“ V takovou chvíli je fajn zasnít se s kamarádkou o tom, že mě přijede navštívit a já jí provedu městem, podíváme se na hrad, projdeme se kolem Rybářské bašty a po schodech dolu, přejdeme přes Řetězový most Dunaj, podíváme se do tržnice a na náměstí Hrdinů a večer si sedneme do kavárny a budeme klábosit.

Hned je lepší o tom všem přemýšlet, když se zamyslím nad tím vším. Když si uvědomím, jak moc tohle všechno chci, jak moc chci tohle město, tuhle zemi, poznat. Občas mi pomůže i taková blbost, jako představa toho, jak jednou řeknu „no, víš, já jsem tu jen na týden, pak zase odjíždím do Budapešti“. Jen pro tu možnost to říct. Jen pro tu hrdost, že jsem něco takového dokázala (ano, já vím, na Erasmus jezdí tisíce lidí, ale neberte mi to).

Chvílemi se strašně bojím. Všeho. Opravdu všeho. Je mi špatně, informací je jak šafránu, po všem pátrám málem s lupou, tápu, nevím, netuším, musím se neustále ptát a pátrat. Ale pak si představím čtrnáct srpnových dní v Debrecínu, letní Maďarsko, které mě loni tak okouzlilo, a vím, že to za to stojí. Nebo v to spíš doufám.

Ten strach k tomu všemu asi patří…

(Aneb už mi bylo příliš špatně a potřebovala jsem se z toho strachu zase po čase vypsat)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..