Zkouška vůle

Kde jsem k tomu přišla?! Netuším ani jak, ani kde, ale už pondělní probuzení bylo děsivé. Teplota lezla nahoru, průdušky zalité betonem, chuť zavrtat se do peřiny a nevylézat dalších sto let. A já místo toho musela jít učit. Na hodině to bylo znát. Jsem si toho vědoma, moc mi to nešlo, nedokázala jsem vymyslet ani žádné probírací cvičení na úvod, jen jsem s dětmi zopakovala, podle čeho skloňujeme týž a tentýž a vrazila jim krutě test.

Naštěstí dějepis už mám kompletně odučený, takže po jedné hodině češtiny jsem se mohla sebrat a jet domu. A zalézt do postele. Chtěla jsem pracovat, potřebovala jsem toho dost udělat (především napsat motivační dopis na Erasmus), ale místo toho jsem padla do postele a spala. Spala a spala a spala. Až mi odpoledne bylo natolik dobře, že jsem se sebrala a jela na maďarštinu. V Celetné mě napadlo, že jsem neuvěřitelně blbá a tohle byl neuvěřitelně blbý nápad, ale když už jsem byla u cíle, rozhodla jsem se tu hodinu přežít. Silou vůle.

Domu jsem se sotva doplazila. Já, rychlonožka, jsem cestu, která mi normálně trvá asi tak čtyři minuty, uplížila přibližně za čtvrt hodiny. Rozklepaná, zmrzlá a totálně vyčerpaná jsem se doma zmohla k tomu, abych si aspoň udělala krupicovou kaši a zalezla do postele.

Ano, psát motivační dopis v momentě, kdy je vám takhle, je opravdu důkazem silné motivace. A já ho v pondělí vážně napsala. Kupodivu to snad má i hlavu a patu, dává to smysl a snad mě s tím nevyhodí. Ale během noci se definitivně rozhodlo o tom, že v úterý na zahraniční nemůžu.

Kolem páté jsem se probudila příšernou zimou. Ačkoliv zavrtaná v peřině až po bradu, klepala jsem se jak ratlík, střídavě jsem usínala a zase se budila, aniž bych opravdu vnímala rozdíl mezi snem a realitou. V takovém stavu jsem ráno vážně nedokázala vstát a jet do centra. Přesto se mi ale povedlo odučit sloh, aniž bych na děti prskala a ještě jsem byla pochválena, jak jsem se z toho pondělního nachlazení hezky vykurýrovala. Co na tom, že jsem z domova odcházela s 38,5°?

Horší bylo odpoledne. Po menším zaváhání teplota začala nekompromisně šplhat nahoru. Zastavila se na 39,5°, kdy už jsem topila jak americká kamínka a nohama div nepropalovala podlahu.

Na tomhle stavu bylo nejhorší to, že jsem ležela v posteli a pořád dokola se ptala sama sebe, co to proboha chci udělat. Kam to chceš jet?! Jak si to představuješ?! Zbláznila ses?! Co máš na té maďarštině?! Co na tom, vždyť se ti nikam nechce! Natož aby ses zítra táhla na nějaké pitomé zahraniční oddělení, zůstaň doma v posteli a nikam nejezdi!

Teď, večer, když teplota klesla na krásných 37,5°, kdy se mi vrátila chuť k jídlu, si jen klepu na čelo. Samozřejmě, že chci jet, nemoc je teď a tady krátkodobá, ale nemůže mi zabránit v tak velkém kroku, přece! Možná je to jen nějaká závěrečná, drsná zkouška vůle, jestli jsem toho opravdu schopná a jestli opravdu chci jet.

Každopádně dobrou noc, jdu se doléčit, abych zítra mohla pohotově vtančit na zahraniční oddělení a dořešit Erasmus.. Jupí jej.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..