Zbrusu nové ráno

Mám ráda rána.

Uvědomila jsem si to teprve nedávno, ačkoliv svítání jsem milovala vždy. Hlavní problém je v tom vstávání. Když se ale nakonec z postele přeci jen dostanu, jsme ráda.

Syrové slunce, čerstvý vzduch, který se ještě nestačil ohřát a trochu štípe, svěží zelené listy, které se natahují po hřejivých paprscích… Nebo vzduch vlahý po předešlé noci, vonící mořem a cizinou. Nebo městem, jehož zdi i po několika hodinách bez slunce ještě stále sálají teplo… Vzduch vonící zeminou, starým listím a podzimní mlhou… Dokonce i ta zimní rána, štípající do tváří, mají něco do sebe. Zejména když přes noc nakreslí ledové květy na okna a ulice skryje pod novou sněhovou pokrývku.

Na ránech je cosi kouzelného, nadějného. Nový den, který začneme s novým elánem a všechno bude lepší… Nebo ta rána, kdy se po noci strávené v autě probudíte kdesi, možná ještě v Alpách, možná už někde v pádské nížině, všechno voní úplně jinak, než když jste usínali, a těšíte se na nové objevy a nová místa, která poznáte.

Škoda, že tohle všechno skoro mizí pod nánosem naprosto všedních, obyčejných a nezajímavých rán a dní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..