Debrecéni nyári egyetem

Jelikož se chystám na studijní pobyt v Budapešti, a jelikož se mi zalíbila maďarština, přišla mi možnost vycestovat na intenzivní letní školu maďarštiny, jako skvělý nápad. Zajímavá zkušenost, poznám zase jinou část Maďarska, třeba už tam potkám nějaké lidi, kteří budou následně také studovat v Budapešti…

Měla jsem na výběr z několika nepochybně zajímavých možností, kam se za jazykem vypravit. Nakonec jsem se rozhodovala podle délky, data a místa. Z čehož jednoznačně vyšla vítězně letní škola v Debrecínu, která mi skvěle zapadala do letního programu. Navíc se jedná o školu s nejdelší tradicí (funguje už do roku 1927), takže je tu velká naděje na to, že vědí, co dělají. Město samotné pak leží dost daleko od Budapešti, abych měla pocit, že opravdu poznám jinou část země.
Debrecín

Příjezd

Dostat se do Debrecínu není tak těžké. Jelikož je to druhé největší maďarské město, spoje z Budapešti jezdí každou chvíli. Do hlavního města jsem se dojela tradičně StudentAgency. Autobus staví na autobusovém nádraží Népléget, tedy modrá linka metra, odkud se dá jednoduše přesunout na vlakovou stanici Nyugati. Hledala jsem i spoje autobusové, ale bohužel internetové stránky jaksi neznaly cílové město, takže jsem tuto snahu vzdala a spolehla se na vlaky, které naštěstí nezklamaly.
Horší bylo správně vystoupit. Mezi poli slunečnic nebylo dlouho znát, že se opravdu blížíme do města. Vlak nemluvil a cedule oznamující název pořád nikde. Ale přeci jen jsem tři hodiny po vyjetí dorazila do cílové stanice, v podvečer, absolutně zničená horkem a únavou. Naštěstí tramvajová zastávka je skutečně přímo před nádražím a ve městě jezdí jen jediná linka, takže není možné se splést. Jen nepodlehnout stresu a panice, když najednou jedete kolem lesa a město necháváte za sebou.
Univerzita je každopádně dost charakteristická stavba a nebyla jsem jediný podezřelý jedinec s velkým kufrem, který vystupoval. Navíc popis, který jsem dostala v informačním mailu byl dost jasně návodný, než abych se ztratila. Ve vstupní hale mě hned uvítal jeden z pomocných maďarských studentů, který naštěstí mluvil plynule anglicky, takže komunikace byla snadná.
O něco horší to bylo na přepadovém rozřazovacím testu, na kterém jsem se ocitla ani sama nevím jak. Původně jsem si šla do kanceláře pro učebnice, ale než jsem se otočila, byla jsem v kanceláři sama, jen s maďarsky hovořící paní, a horko těžko jsem se jí snažila odpovídat maďarsky. Než jsem se otočila podruhé, byla jsem zase na chodbě a studentka-pomocnice se smála mému zmatenému výrazu.
Pak už jsme konečně zamířily ke kolejím, kde jsem měla zamluvené bydlení na třílůžkovém pokoji. Jedna moje spolubydlící už byla na místě, devětadvacetiletá Němka, nápadně podobné postavičce z Pána prstenů (rozhodně byla stejně hubená jako Glum), která už šest let žije ve Finsku. Druhá spolubydlící měla přibýt až v noci.
Vzhledem k nesmyslnému vedru, které celý den panovalo, jsem se hned šla osprchovat (poněkud nadivoko, ve sprše nesvítilo světlo, takže jsem musela mít otevřeno do malé chodbičky), a pak jsem zamířila na uvítací večeři, kterou pro nás měli připravenou v nedalekém hotelu. Tam jsem potkala dalšího českého nováčka, který spolu se mnou rozšířil zdejší řady Čechů na neuvěřitelné čtyři kusy. Shodou příznivých okolností jsme navíc sdílely sousedící pokoje, tedy společná předsíňka a tedy možnost občas prohodit české slovo, což jsem velmi rychle ocenila.
Prvních pár dní jsem měla pocit, že jsem se musela zbláznit. Nikdy, nikdy se nenaučím dát dohromady ani jedinou souvislou větu v maďarštině, natož se ten jazyk nějak víc naučit. Vážně jsem pochybovala, co tam vůbec dělám a co jsem si naivně myslela. Jak jsem se dozvěděla od české slečny a jednoho Slováka, kteří byli na kurzu už dva týdny, je to stav naprosto normální a projdou tím všichni. Pocit absolutní neschopnosti a bezmoci a bezvýslednosti. Postupně se to ale začalo zlepšovat.
Univerzita

Výuka

Hned v pondělí jsme se dozvěděli, v jaké skupině budeme a rozdělili jsme se do tříd. Skončila jsem ve skupině ne-úplných-začátečníků. Spolu se mnou obě mé spolubydlící (tedy Němka a čtyřicetiletá Kanaďanka), šedesátiletá Američanka a dvaadvacetiletá Japonka. Naše seskupení bylo ještě poměrně malé, ačkoliv ty větší byly většinou do dvanácti osob, což není moc.
Den byl rozdělen do tří výukových bloků, dva dopoledne, jeden odpoledne, vždy po hodině a půl. V první hodině nás učila mladší, milá Éva, které ale trošku chyběl šmrnc druhé vyučující, o něco málo starší Rity. Ta obdivuhodně chápala naše nechápání a zmatení, chápala naše podivné dotazy a tušila, kde je zakopaný pes problému.
Poněkud úsměvné je zaměření učebnic Hungarolingua na domovské město univerzity, z jejíž dílny pochází. O Debrecínu se dozvíte vážně všechno. Včetně velikosti bot majitele populární restaurace (dobře, toto není ověřená informace, ale kdybych trochu hledala…). Někteří spolužáci si na to trochu stěžovali. Podle nich mohlo být mnoho věcí zaměřeno víc na všední den, a ne na univerzitu. Upřímně po tom množství článků, rozhovorů a práce s tématy jako „nákup“ a „v restauraci“, si nejsem úplně jistá, jestli těch pár článků o místní univerzitě napáchalo takové škody.
Odpoledne byla ještě možnost účastnit se konverzací, ale nějak jsem pořádně neobjevila kde. A rozšiřování slovní zásoby na téma Bussines Hungarian mi přišlo poněkud mimo můj obor. Bohužel, v předchozích dvou týdnech prý byla celkem zajímavá témata – barvy, lidské tělo, oblečení a další užitečné okruhy.
Většina výuky byla postavena na článcích, případně ukázkových dialozích, ze kterých se vycházelo. Slovíčka se řešila pouze tak, že jsme si zkusili překlad a co jsme nevěděli, to jsme doplnili. Hlavním pilířem byla gramatika, kterou pak učitelky shrnuly na tabuli.
Dost možná by se do celého programu vešlo ještě přeci jen trochu víc výuky, ale je fakt, že ze začátku by to studenti možná nemuseli přežít.
Bohužel některé by takový nápor zabil nejspíš i ke konci pobytu. Jedna z našich spolužaček (bohužel i moje spolubydlící), čtyřicetiletá Kanaďanka pro nás pro všechny byla neuvěřitelnou záhadou, proč se vlastně přijela učit maďarsky. Do té doby se učila pouze z CD učebnice, podle které si udělal názor, že ten jazyk vlastně tak těžký není. A pak z ní vypadlo slovo, které znělo všelijak, ale oni to tak přece říkali! Bohužel to byl občas vážně zoufalý pohled na její totálně ztracení ve všem, její neschopnost pochopit i poměrně jednoduchou gramatiku a její zbědovaný výraz, kdykoliv udělala sebemenší chybičku (kterou dělala v podstatě pořád a podstatně větší). Chyby jsme dělali všichni, ale nikdo tak tragicky neprožíval, když ho učitelka opravila. Ke konci bylo vidět, že i kantorky si s ní poněkud nevědí rady a v podstatě si do teď myslim, že se drahá Kanaďanka měla sebrat a když jí to tak moc nevyhovovalo, jít do nižšího levelu. Sama řekla, jak moc jí chybí základní gramatická pravidla, což by se přesně v začátečnících dozvěděla.

Bydlení

Měla jsem možnost bydlet na třílůžkovém, dvoulůžkovém nebo jednolůžkovém pokoji. Samozřejmě to bylo odstupňováno cenou, takže jsem se nakonec rozhodla pro první možnost, s tím, že čtrnáct dní přežiju všechno (a dva týdny se ukázaly opravdu jako maximum na soužití s některými lidmi – konkrétně s Kanaďankou, která devadesát procent času prohekala, že má nateklé nohy a že jí ta maďarština nejde). Pokoj nebyl nijak velký, klasická paneláková nudle, u jedné zdi dvě postele, u druhé jedna a tři stoly, u každé postele skříň s policemi. Každý pokoj byl součástí maličkého komplexu dvou pokojů spojených malou předsíňkou, kde byla další spousta vestavěných skříní, lednice a umyvadlo se zrcadlem. Oba pokoje pak na této předsíňce sdílely koupelničku se sprchou a záchod. To bylo vše. Žádný velký luxus, ale stačilo to.
Koleje

Stravování

Až na několikerý pokus představit nám typické maďarské jídlo v podobě guláše, bylo jídlo skvělé. Hned po příjezdu jsme dostali sadu kupónků. Jedny byly do menzy, kde jsme dostávali snídani a oběd, druhé měly finanční hodnotu a platily ve vybraných restauracích nedaleko univerzity.
Snídaně spočívala ve švédském stolu s poměrně bohatým výběrem, od nejrůznějších párků, míchaných vajíček, případně leča, přes šunky a sýry, až ke jogurtům, marmeládám a cereáliím. Samozřejmostí bylo pečivo. K tomu jsme si mohli vybrat mezi kávou, čajem černým i ovocným, kakaem a čerstvým pomerančovým džusem.
Oběd byl podobně pestrý. Dvě polívky, dvě hlavní jídla, která se navíc dala různě křížit (prohodit přílohu), vegetariánské jídlo a případně pečivo. Nejvíc jsem ale ocenila bohatý zeleninový bar a ovocný bar se spoustou vodního melounu. Což v horkém počasí bylo velmi vítaným osvěžením. Pravidelně jsem z oběda odcházela neuvěřitelně přejedená – to jsem si už ke konci říkala o menší porce.
Z večeří jsme ze začátku byli všichni trochu rozpačití. Jeden kupon mel totiž hodnotu 500forintů, což nám přišlo všem děsivě málo. Po chvíli počítání a porovnávání s programem jsme ale zjistili, že vychází dva kupony na večer. Což už se zdálo reálnější. Navíc jsme pak zjistili, že všechny restaurace mají speciální nabídku právě pro studenty letní univerzity. Univerzitní kavárna akceptovala kuponky i na kávu a jiné pití, plus měla speciální menu s jídly jako je hamburger či hot dog. Podivná malá restaurace Pergő měl také speciální menu, kde všechny jídla stála přesně tisíc forintů. Po jediném večeru jsme ale zjistili, že toto není zrovna podařený podnik, porce byly maličké, obsluha strašná.
Takže jsme zbytek pobytu chodili do hospůdky Leveles, s živou hudbou a mrzutým vrchním, jehož mrzutost vyvažovala miloučká baculatá pani, která s námi ochotně mluvila rukama nohama. Žádné speciální menu jsme tu nedostali, vybírali jsme z jídel jako ostatní hosté, ale pokud jídlo stálo v rozmezí jednoho a dvou tisíců, platili jsme stále jen dvěma kupónky. A jídlo bylo výborné. O skvělých palačinkách s čokoládou ani nemluvě.

Volný čas

Každý večer byl nějaký program. V podstatě. Pondělky byly zasvěcené filmům, úterky folklorním večerům. Včetně tradičního jídla a základů čardáše, což se neobešlo bez podupaných nohou. K čardáši jako takovému jsme se nejspíš ani nepřiblížili, ačkoliv v druhém týdnu už jsem si vážně i zatancovala. Středeční večery byly teoreticky volné, ale už v prvním týdnu se objevila studentská iniciativa na nějakou pařbu v baru. Bohužel v obou případech skončila poněkud fiaskem.
Čtvrtky byly soutěžní. Poprvé jsme se snažili vyhrát v kvízu „Kdo ví víc o Maďarsku?“. Hned první otázka skončila fiaskem a do formuláře, kam jsme měli doplnit disciplíny olympijských sportů v nichž uvedení Maďaři na uvedených olympiádách vyhráli, jsme srabácky začali vyplňovat jeden vodní sport za druhým. Plus tuším jedno jezdectví. Třetí místo nám uteklo o jediný bod, takže jsme jen smutně sledovali ostatní skupiny, jak otevírají výhru a připíjejí vínem. Náš čas ovšem přišel o týden později v pěvecké soutěži, kdy se naše jazyková skupina nechala uvrtat a stvořila malé pěvecké seskupení, dokonce s hudebními nástroji.
Pravděpodobnou rozcvičkou na takové výkony byl první pátek, kdy se po nepříliš zábavné vařící soutěži konal karaoke večer v univerzitním baru. Popravdě po byl nejspíš nejlepší večer z celého pobytu, kdy se všichni naprosto spontánně bavili a zpívali.
Víkendy jsou pak pravidelně zasvěcené výletům. Bohužel do Egeru se jelo v prvním týdnu, ale na mě přišla druhá nejpravděpodobnější možnost – návštěva Hortobágyského národního parku (stejně jako o Debrecínu napíšu samostatný článek o tomto místě). Výlet se ale pokaždé liší a kromě již jmenovaných se pořádají i výlety do Sedmihradska, do Tokaje a do dalších míst.
Neděle byla sice volným dnem, ale na druhou stranu to byla dobrá příležitost blíže prozkoumat město, jehož prohlídku jsme podnikli hned v pondělí po příjezdu (tedy, prohlídka kostela a náměstí). Bohužel jsme poměrně rychle zjistili, že ve městě v podstatě nic moc není, muzea jsou zavřená a po hodině člověk neví, kam by ještě zašel.
Hortobágy

Souhrn

Napsala jsem toho víc než dost. V naději, že třeba jednou někomu tyhle informace budou k užitku. Proto se v souhrnu spokojím jen s tím, že snad ještě v budoucnu seberu sílu na pár slov o navštívených místech, o Debrecínu samotném a o Hortobágyském národním parku. Rozhodně jsem ale ráda, že jsem měla možnost jet =)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..