Když se začnou plnit sny

Bylo to někdy cestou do Debrecínu, možná v autobuse, možná až ve vlaku, kdy mě napadl tenhle titulek. Byla jsem nabuzená, plná naděje a optimismu a s pocitem, že se mi pomalu začíná plnit sen. Ten pocit mě o pár hodin později přešel jako mávnutím kouzelného proutku a zůstal jen strach a panika a výčitky, protože mi najednou došlo, jak moc velký ten sen je a lekla jsem se, že je to až příliš. Ale ta obava už zase odezněla…

Občas mě sice ještě popadne strach, tisíce drobností se vyrojí a proletí mi hlavou a snaží se napáchat spoustu škody. Ale pak jsou okamžiky, a ty mám daleko radši, kdy mi tělem projede radost. Jako když jste zamilovaní a najednou vás ten pocit teple zašimrá a připomene se. Nemá to nic společného s hlavou a jejími starostmi, je to pocit, který ani racionální mozek nedokáže umlčet.

Jako dneska. Ráno jsem skončila s rozbitým počítačem, jelikož můj drahý Funík von Lenovo II. dofuněl a musí se mu opravit funítko (tedy máme rozbitý větrák). V hlavě se mi začalo rojit tisíce obav, nejistot, strachů – co bych dělala, kdyby se mi něco takového stalo tam? Co bych si počala? Neměla bych komu zavolat, nevěděla bych kam s tím jít, nedomluvila bych se…

Ale pak jsem šla ven. Prší, je vlastně docela ošklivo, jak by řekla většinová společnost. Na zemi už leží popadané listí, šípek je červený, o jeřabinách ani nemluvě. Začínají padat kaštany a ořechy. Podzim. A najednou se zase objeví ten pocit. Bezdůvodný, bezmyšlenkovitý. Jen čistý pocit. Podzimní Budapešť, sen a realita, oboje se pomalu stává jedním. A k tomu není třeba slov, zůstává jen čirá radost, naděje, optimismus.

Těším se. Vím, že první dny budou krušné, ale když si to opravdu připustím, tak se vlastně neuvěřitelně těším.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..