Ludmila Vaňková: Žena pro třetího krále

Aneb středověká romantika královny Richenzy

Dnes, „v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení.“

A když už máme dneska takové výročí, tím spíš by bylo vhodné napsat pár slov k přečtené knížce.

Autor: Ludmila Vaňková
Název: Žena pro třetího krále
Vydání: Švarc&Šulc, Praha 2001
Žánr: Historický román


Proč jsem po knize sáhla
Důvod byl prostý. Spojení historie a beletrie se mi líbí už dlouho a po doporučení, že autorka píše skvěle o české historii, jsem v knihovně popadla pár kousků a rozhodla se rozšířit si přehled. Bohužel jsem jako první začla číst Druhou císařovnu, kterou jsem ani nedočetla a která mě hodně neoslovila. Naštěstí mě ale neodradila, držela jsem se doporučení, které se týkalo právě Richenzy, a pustila se do čtení.

Děj-iny
Celá kniha je uceleným příběhem života královny Richenzy, v našich dějinách známé spíš jako Eliška Rejčka. Narozená v Polsku, jako dcera švédské princezny a polského Přemysla, se v šesti letech stala sirotkem, který byl z dobré vůle vychováván v Braniborsku, coby budoucí nevěsta pro Otu Braniborského, který však zemřel. Ačkoliv její postavení „dědičky Polska“ bylo dost pochybné, s tímto byla nakonec provdána za českého krále Václava II. a stala se nevlastní matkou o dva roky mladší Elišky Přemyslovny, která ji upřímně nenáviděla od prvního okamžiku. Ačkoliv manželství bylo šťastné a narodila se z něj dcera Anežka, Václav poměrně brzy zemřel a nechal mladičkou Richenzu napospas Přemyslovnám, které se jí chtěly zbavit.

Právě proto, aby uchránila nejen svůj život, ale i život své dcery, se Richenza provdala za Rudolfa Habsburského, čímž mu umožnila vstup na český trůn, když se k tomu nepodvolila Eliška Přemyslovna. Jenže toto manželství bylo ještě kratší a díky chůvě Přemysloven (která přišla na Hrad z Vídně, a přemyslovská Vídeň Habsburky přece nesnáší) i bezdětné.

Podruhé vdova, tentokrát však po nenáviděném Habsburkovi. Jako jediné východisko z tísnivé situace vidí Richenza útěk s Rudolfovým bratrem Fridrichem Sličným. je trochu rozporuplné, jak moc etické bylo stát se jeho milenkou, ale že z tohoto vztahu nikdy manželství nevzejde došlo Richenze poměrně záhy a po čase pochopila, že s ním ji štěstí nečeká.

Vrátila se tedy do Čech a zamířila rovnou do jednoho ze svých věnných měst, do Hradce, kde si zřídila honosný dvůr podporovaný dvojnásobnými vdovskými důchody a daněmi z dalších pěti měst.

Jenže romantika by nebyla úplná bez hrdinného rytíře, kterým v tomto případě není nikdo jiný, než Jindřich z Lipé, se kterým se mladičká Richenza setkala krátce před smrtí svého otce. O devět let starší panoš jí už tenkrát učaroval pohádkou o královně, která se postupně provdá za tři krále, ale až toho třetího bude opravdu milovat a ačkoliv se právě on všem bude zdát nejpodřadnější, bude ze všech vlastně nejmocnější.

Je to Jindřich, kdo domluví sňatek polské princezny s českým králem. Znechuceně přihlíží jejímu sňatku s Habsburkem a ještě zhnuseněji sleduje, jak prchá s Fridrichem. Patnáct let se ve víru událostí setkávali a zase rozcházeli, projevovali si náklonnost i nenávist, aby se nakonec setkali v Hradci a Jindřich se stal oficiálním milencem královny vdovy.

Nic není tak jednoduché a jejich vztah byl rozhodně všechno, jen ne jednoduchý a jasný. Richenza se nadále stýká s Fridrichem, ze kterého se mezitím stal římský král, ačkoliv už zdaleka jen na přátelské úrovni, pro Jindřicha je to ale přesto důvod k žárlivým scénám a pro nově zvoleného českého krále Jana Lucemburského je to důvod, aby si od své ženy, Elišky Přemyslovny, nechal namluvit, že jeho nejbližší spojenec v českých zemích, je vlastizrádce. Jindřich z Lipé je šest měsíců vězněn a po propuštění je přesvědčen o tom, že konečně s definitivní platností královnu vdovu nenávidí, po všech těch letech vzájemných útrap i po pěti letech divokého a nejasného vztahu. Jenže strach o jeho život dokáže i ve složitých vztazích udělat zářivě jasno.

Kniha končí nejasným epilogem o Richenzině přesunu do Brna, kde nechala vystavět chrám nanebevzetí Panny Marie, ve kterém našla místo odpočinku nejen ona, ale po jejím boku i Jindřich z Lipé, její třetí král, kterého milovala nejvíc a který i bez koruny byl ve své době nejmocnějším mužem království.

Dojmy
Nádherná, skvělá kniha. Hlavní těžiště příběhu není zaměřeno na složitou politiku a politické čachry, kdo bude králem a proč, a kdo potáhne s vojskem kam… Hlavní linie se zajímá o ženu, kterou události vláčí s sebou, bez ohledu na to, že by si přála zůstat v klidu v ústraní, po boku milovaného muže a vychovávat kupu dětí. Proměna mezi dítětem, které poslouchá všechny, kteří mu rozkazují, a ženou, která jde sebevědomě za svým cílem je nenápadná, ale o to významnější.

Je téměř neuvěřitelné, jak kolem sebe Richenza s Jindřichem krouží. A je to ještě neuvěřitelnější v momentě, kdy se konečně dají dohromady, sakra! Ale od začátku do konce jsem jim držela palce a i přes znalost dějin jsem byla natěšená, jak to nakonec dopadne.

Rozhodně se ale nenechte odradit, pokud historii znáte nebo pokud ji naopak neznáte. Ani jedno nehraje roli. Znalost vás neochudí o překvapení a překvapivé zvraty, neznalost vás naopak nebude omezovat. A kdyby náhodou – vždycky je tu wikipedie a její pomocná ruka a možnost ujasnit si, jak že to vlastně bylo a kde že se nachází ta Jindřichova Žitava.

Citace
• „Vůbec by všechno bylo jinak. Hned od začátku. Až by tři králové přišli se svými dary, tak by je okouzlila, že by ji všichni chtěli za ženu. … A nakonec by si ji všichni odvedli, aby ji učinili svou královnou. … Ale nejradši by měla stejně měla třetího krále.“
„Proč?“
„Všichni si mysleli, že je nejméně významný. A kdoví jestli to vůbec je skutečný král. Ale ona by věděla, že ano a že je její lásky nejhodnější právě proto.“

• „To není lev,“ namítla Alžběta. „Já přece vím, jak vypadá český královský znak.“
„Neřekla jsem, že je královský.“ Na Richenzině tváři rostl úsměv. Zdálo se jí, že poznává rytíře v čele družiny. „Třetí král skoro není král.“

• „Jaký je?“
„Kdo?“
„Můj první král.“
„První?… Kolik jich chceš mít?“
„To ty jsi mě strašil, že budou tři,“ obvinila ho….
„Já že… Ale to přece byla pohádka! Byla jsi maličká. Teď přichází život.“

• „Je zlá! Řekla Elišce, že takovou pihatou můru ještě neviděla. A že se nediví, že je tak vyjevená, když se každý den smrtelně vyděsí při pohledu do zrcadla. Jí! Té chudince, která je tak straně citlivá!“
„A copak řekla citlivá chudinka zlé Piastovně?“

„Rejčka, Rejčka, marně honí bejčka.,“ ozvala se od dveří vévodkyně Griffina. „Byla jsem při tom. taková ostuda! Sirotkovi na uvítanou!“

„Griffino, prosimtě, vysvětli jí, že česká královna nemůže takhle odpovídat. Nemůžu přece rovnat jejich hádky, jako bych byl i její otec.“

• „Vždycky mě postavili před hotovou věc. Tvoje věno jsou Pomořany, tak si vezme Otíka. Chtěli pro Otíka Pomořany, nač k tomu potřebovali mě? Bála jsem se ho, ale umřel. Český král požádal o tvou ruku, řekli mi. Honem, nemá čas, musí dobývat tvoje věno, Polsko. Jela jsem. Doprovázel mě rytíř, o němž jsem snívala. Chvíli jsem si představovala bůhví co, ale byl ženatý. Sotva jsem slezla z koně, hnali mě do chrámu. Můj choť tam na mě čekal málem ve zbroji. Dost se mi líbil. Vypadal jako panenka a nešel z něj strach. Ale okamžitě odtáhl v čele vojska a mě poslal do Budyně. bylo mi to jedno. Potřeboval mě, aby se stal polským králem. Co je mi konečně do toho? Za někoho by mě stejně vdali a mohlo to být horší. Tenhle si mě aspoň nevšímal. … Najednou přiběhli a řekli, honem korunovat, tvoje šlechta se bouří, že ještě nejsi královnou. Zase jsem se nepodivila. Co by mi to taky bylo platné? Věci jdou kolem mne a nesmějí vejít do mého srdce. Bylo by dávno na cáry.“

• „Tvůj choť je mrtev.“ …
Nejdřív se jí zmocnil údiv. … „To mi říkáš jen tak?“ užasla. Dávno od něj nečekala laskavost, ale taková neomalenost se jí dotkla.
„A jak ti to mám říct? Německy?“
„Kriste!“ vykřikla najednou, když si uvědomila celou tu hrůzu. …
„Moje žena je taky mrtvá,“ řekl tiše a nepřátelsky a ze všech sil přemáhal pohnutí, které, jak se domníval, křivdilo Annině památce. „Ve službách tvého chotě jsem šel dobývat hrad jejího bratra. Když mi to řekl, ještě na mě střílel.“
„Nemiloval jsi ji. Vím to.“
„Rozhodně víc, než ty svého Habsburka.“

• Habsburk je dotěravec. Vyhodíš ho dveřmi, vleze dovnitř oknem.

• Přimhouřila zelené oči. Pan z Lipé by mi už zakroutil krkem či aspoň praštil za sebou dveřmi. Ty jsi něžňátko, Habsburku.

• „Z Polska mám jenom dvě vzpomínky. Jak můj otec zardousil mou matku a jak Jacek Zaremba ubodal mého otce. Když si chci vybavit Polsko, vždycky vidím jen krev a ticho msrti. Domov? Přízrak do hrůzných snů. … Nikdy nemůžu zaváhat, když se hovoří o domově. Pro mě je v Čechách.“

• Ne, nepromluvil. Jen pyšná ostrev se sklonila k pozdravu, jak ji kdosi poznal. Nikdy se nedozvím, kdo mě to bezděky vítal při návratu domů? Nikdy, neřekne-li mi jednou sám, viděl jsem tě a usmála jsi se, protože jsi mě nepoznala.
Ne, mýlíš se. Dnes je takový den, kdy mám úsměv i pro pana z Lipé. Jsem doma. Doma! Doma!!

• „Chtěl jsem tě pozdravit po návratu domů.“ …
„Domů,“ opakovala po něm zasněně. „Jsi první, pane z Lipé.“
„První, kdo tě přišel přivítat? podivil se. „To snad ne.“
„První, kdo pochopil, co jsem cítila při návratu. Ano, jsem doma.“

• „Díky, Richenzo.“
Její dávné jméno mu uklouzlo ve zmatku, ale nikdy se nepřeřekl šťastněji. … Dávno ji tak nikdo nenazval. Richenza bylo jméno nevinné mořské víly, po jejíchž snech se jí náhle zastesklo. Česká královna přijala jméno Eliška a říkali jí Rejčka.

• V chrámu z červených cihel, který Richenza dala vystavět na Starém Brně pro svoje a jeho poslední obydlí, je na podlaze skryta pod kobercem dlaždice s jejími iniciálami. … nad místem posledního odpočinku těchto milenců se staletí přehnala bez povšimnutí. V útulku své lásky odpočívají v pokoji.

… je toho příliš, co bych tak ráda ocitovala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.