Mezi poli slunečnic

Slunce je vysoko na obloze, ale přesto se už pomalu naklání k západu. Má nejvyšší čas, dny se zkracují a večer přichází čím dál dřív. Za oknem jedoucího autobusu se míhají pole slunečnic. Budínské vrchy už jsme nechali za sebou, ale krajina přesto není tak rovná jako když jsem dopoledne projížděla Velkou nížinou. Vlní se a odhaluje až nečekaně krásné výhledy. Nenápadné, nesmělé a pravděpodobně nijak jedinečné, ale přesto kouzelné. Jako ten, když jsem zvedla hlavu a unavenýma očima spatřila další pole slunečnic, s těžkými hlavami už dávno skloněnými k zemi, a za nimi nesměle vykukoval maličký kostelík některé z mnoha vesnic, kolem kterých se dálnice bez povšimnutí žene. Sluneční svit nebyl čistý, ale zastřený potrhanou bílou záclonou mraků.

Usmála jsem se. Ještě před dvěma hodinami jsem seděla na nádraží, k smrti utahaná, vyděšená a znejistělá, bála jsem se všeho toho, co mě čeká a především jsem se bála sama sebe. A najednou jsem zase byla klidná. Opět jsem si při pohledu na to pole vzpomněla, jak moc mám ráda slunečnice. A jak zvláštně se u mě najednou objevila láska k létu. Pořád prohrává v souboji s jarem a podzimem, ale nesmírně si za poslední rok polepšilo.

Doma se vůbec nic nezměnilo. Dva týdny v Debrecínu utekly jako voda, přestože mi to ze začátku přišlo jako neskutečně dlouhá doba. Ale všechno je pořád stejné, jen ze zahrad už je občas cítit zanedbané ovoce, které popadalo ze stromů a teď netečně leží v trávě. Aspoň to byla jedna z prvních věcí, když jsem v teplé letní noci šla známou ulicí, táhla neposlušný kufr a těšila se do své vlastní postele.

Mám tolik práce a místo toho jsem neděli celkem dokonale prolenošila. Vybalila věci a roztřídila je na hromádky, stáhla fotky z foťáků a podívala se na pár nových inzerátů bytů, ale hlavní hledání mě ještě čeká. Včerejší exkurze do potenciálního nového bydliště dopadla tragicky a i když je pokoj neuvěřitelně krásný, kazí to průchodnost všech pokojů a zejména téměř děsivá ulice, na které jsem se necítila moc příjemně ani ve dne.

Ale co, něco snad najdu, a v nejhorším mě snad zachrání koleje. Teď bych si měla sednout a sepsat něco k letní škole, ze které jsem se právě vrátila a přestat tu bezcílně plácat do klávesnice.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.