Den blbec

Znáte to. Občas se zadaří a od rána je všechno prostě špatně. Upřímně – kdyby jen od rána.

Přestávám mít ráda kvalitní literaturu, která vás nutí číst dlouho do noci, i když víte, že musíte jít spát, protože ráno brzo vstáváte. Co na tom, ještě odstavec, a ještě jeden a tenhle je kraťoučký, a on už bude konec kapitoly, tak to dotáhnu. Nešla jsem zas tak pozdě, i když podstatně později, než jsem chtěla a než by bylo dobré. Usnula jsem bez nejmenších problémů, unavená, uchozená…. Co to je? Nespala jsem dlouho, když se celým domem začaly rozléhat rány od vchodových dveří. Nevím, jak dlouho už se ozývaly, než jsem se konečně probudila, ale znělo to hrozně. Jen mě napadlo, aby to náhodou nebyla moje spolubydlící Kolumbijka s přítelem… Myslím, že v momentě, kdy zaštrachaly klíče u dveří na pavlač, jsem už byla definitivně vzhůru a jen jsem poněkud zděšeně naslouchala, jak se marně trefují do klíčové dírky, jak popadávají dveřmi a jak se sotva drží na nohou. Klíče jim třikrát upadli, než konečně otevřeli dveře do bytu. To jsme už měla paranoidně zamčeno k sobě do pokoje. Co bych to nepřiznala, opilých lidí se bojim a riskovat nějaké noční nedorozumění se mi vážně nechtělo.

Odpotáceli se pryč (po té, co jsem se zděsila, že si snad jdou dělat večeři do kuchyně nebo co, což se naštěstí nevyplnilo) a já si celkem v klidu zase lehla do postele. A další hodinu zírala do stropu neschopná usnout. Nejakutnější potřebu spánku už jsem zlikvidovala, byla jsem příliš vzhůru.

Samozřejmě to dopadlo tak, že najednou zvonil budík, sedm ráno a já se zaboha nemohla probrat, když jsem se o dvacet minut později konečně vyštípala z postele, byla jsem lehce ve skluzu, ale pořád jsem stíhala dorazit do školy včas. Budova D, druhé patro, katedra rumunštiny. … Dobře, to najdu.

Našla jsem. A nikde nikdo. Respektive – vtáhli mě do třídy s jednou Maďarkou a byli ze mě zmatení zrovna tak jako já z nich. Cože, kurz o Rumunsku v angličtině? Co to je za hloupost? Nene, tenhle je v maďarštině. Pokusili se mě vehnat do vedlejší třídy plné lidí, kde někdo učil. Ale já to vyučuju ve francoužštině a rumunštině, to bude nějaká mejlka. Ať se zeptá u sekretářky. Ale já nejsem sekretářka rumunské katedry, to musíte na budovu C a hledáte pani Gyulfai, francouzská katedra. Jo rumunština? To je na španělský sekci, to musíte na druhý patro! Ale tady to neni, to musíte do francoužštiny na první patro.

Když jsem konečně našla pani Gyulfai, málem jsem se rozbrečela radostí, že mi třeba konečně řekne něco víc. Dočkala jsem se jen toho, že to přece musím na budovu D do druhého patra na katedru rumuštiny!

Bylo mi do breku. Dovedla mě zpátky tam, kde jsem začínala, i když jsem jí řekla, že tam mi řekli, že jsem špatně. Nakonec mě strčila do té strašně přeplněné třídy, všichni na mě koukali jak na zajímavé zviřátko a profesor byl ze mě mimo, že teda letos kurz v angličtině fakt nemá a proč mi to vůbec nabízeli.

Dobře, žádná maďarsko-rumunské vztahy nebudou. Co se dá dělat, přežiju to.

Hodinu volného času jsem celkem úspěšně zabila pokusem najít pobočku telefonního operátora, což se mi sice nepovedlo, ale aspoň jsem někde hodinu nečučela do zdi. Ve správný čas jsem pak vyrazila k učebně 316, která byla uvedená na internetu (předtím jsem si projistotu v knihovně našla jméno profesora, abych zase nebyla za blbce, který ví předmět, ale ne vyučujícího). Čekám, čekám.. nikde nikdo. A to jsme prosím pokořila tajemné schodiště a našla schované třetí patro. Takové maďarské Bradavice.

Když jsem dospěla k závěru, že je možná někde něco špatně, potupně jsem se vydala opět za sekretářkou, aby mi opět řekla správné číslo (nebylo to v tomhle týdnu poprvé). Jenže v chodbě vedoucí na schodiště byla tma jak v pytli. Koukám, mžourám, hledám vypínač… Ha! tady je mrcha schovaná..

Myslím, že jsem stisknutím toho prokletého tlačítka probrala draka nebo tříhlavého psa nebo nějakou jinou bradavickou potvoru, která dokáže řvát tak strašně, jako se rozeřvala. Zdrhla jsem jak malá holka. Potupně jsem utekla na druhý konec chodby, kde jsem tušila záchranný výtah, jehož světlá kabina a zrcadlo mi v tu chvíli přišly svou normálností jako z jiného světa.

Pro pobavení už jen dokončím, že když jsem konečně našla správnou místnost 136, hodina se nekonala. A to jsem měla ještě štěstí, že se tam objevil nějaký sekretář nebo kdo, kdo profesorovi zavolal a tuhle informaci mě (a jednomu pozdě příchozímu spolužákovi) sdělil.

Báječný den, jen co je pravda. A to jsem teprve v půlce..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..