Shrnutí úvodu

Jsou to bezmála dva týdny, co jsem přijela do letní Budapešti. Vylezla jsem z auta a doslova mě praštil horký vzduch nočního města. Zato dneska je zima a lezavo a občas poprchává. Nedá se říct, že podzim by se zatím předváděl v nejlepších podobách. Ale ještě mu dávám šanci.

Za ty dva týdny už jsem se stihla docela dobře rozkoukat. Neříkám že docela a úplně, pořád mám hodně, co objevovat a zjišťovat, ale nervozita prvních dnů už opadla. Takže mě napadlo sepsat malé ohlédnutí se za uplynulými dny.

Škola už běží, jak má, překonali jsme první týden seznamování se navzájem a hlavně s přednáškami. Většina z nich vypadá skvěle. Bohužel o dvě jsem přišla – jedna nakonec není v angličtině, na druhou prostě odmítám chodit sama, protože všichni ostatní srabácky utekli, a já je chápu. Pod krvavým pohledem toho profesora si nikdo není moc jistý, že z učebny ještě někdy vyjde živý. V mezičase jsem zvládla absolvovat rozřazovací test maďarštiny a dokonce jsem i pochopila, v jaké budu skupině a kdy budu mít hodiny, přestože veškeré vysvětlení probíhalo jen maďarsky. Byla jsem na sebe hrdá.

Už jsem si taky zvládla pořídit konečně maďarskou simku, takže jsem pro ostatní dosažitelná i jinak než jen prostřednictvím našeho modrobílého přítele Facebooku. Byl to boj, poněkud jsem se v jednu chvíli ztrácela v těch závratných cifrách o stovkách a tisících, až jsem si to všechno musela napsat a nakonec se definitivně rozhodla pro operátora sama, když mi ESN nebylo schopné poskytnout welcome balíček (a já se na něj TAK těšila!).

Nejvíc hrdá jsem na sebe ale zatím byla v pondělí, kdy jsem podnikla cestu na velký nákup do Arény u Keleti pályaudvar (Východní nádraží), odkud jsem slavnostně našla pomocí autobusu cestu do Obi. Tam jsem sehnala šroubovák na stůl a z Obi se dokázala zase dostat na metro a domu. To vše víceméně bez strýčka googla. Ptala jsem se jen jednou jakési maďarské maminky s malou holčičkou a celá konverzace probíhala v jejím rodném jazyce. Což považuju za můj dosavadní komunikační rekord a ačkoliv hrdá bublinka už poněkud splaskla, pořád jsem se sebou docela spokojená (Ale paní byla nesmírně milá a mluvila na mě pomalu a ujištovala se, že chápu).

S maďarštinou tu obecně válčím, jak se dá. Na tržnici se občas odvážím mluvit a pokud nenatrefím na blbce (jednomu stánku se vyhýbám obloukem), většinu věcí si tam dokážu koupit pomocí maďarštiny. Kdekoliv jinde si ale moc netroufám, protože jak jednou naznačíte, že třeba i jen trochu umíte, spustí maďarsky a pak nezbývá než se s máváním bílým praporem nad hlavou dát na ústup a začít blekotat anglicky. Takže mnohdy rovnou začínám s angličtinou, abych se tomuto trapnému momentu vyhla.

Přijde mi ale, že s angličtinou tu hodně lidí problém nemá. Až mě překvapuje, kolikrát slyším poznámky o tom, že jako turista se tu nedomluvím, protože anglicky prostě neumí. Neříkám, že všichni mluví skvěle a perfektně, ale většinou se domluvíte, když je to třeba. A na turistických lokacích zejména. Když to pak občas zkouším po jejich, všichni jsou milí a ochotní a tolerantní proti přeřekům a ne vždy povedeným pokusům. Občas mi přijde, že mi sice vůbec nerozumí, ale „usmíváš se, tak to nějak vymyslíme“. A většinou to nějak i dopadne. Blbce sice potkáte všude, ale obecně si tu zatím nemůžu stěžovat.

Domu už se taky dostávám docela automaticky, i přes ty hradby zámků, kterých je průměrně tak pět. Někdy šest. Podle toho, jak moc pečlivý je ten, kdo odchází z bytu jako poslední. Svazek klíčů je rozhodně dvojnásobný než ten, který jsem kdy měla doma. Nevím, jestli to přičítat nějaké maďarské úchylce na zámky a snaze o bezpečnost, nebo potencionálnímu nebezpečí v ulicích města.

Soužití zatím probíhá celkem bezproblémově, jen vynalezený týdenní plán úklidu se nějak míjí účinkem. Nejvíc jsem asi samasebou překvapená já sama, jak moc mě ten bordel občas dráždí a jak často mám tendenci uklízet. Z Polek se bohužel vyklubaly docela bordelářky a ačkoliv večer co večer mizí do víru velkoměsta a vracejí se s dusotem ve čtyři ráno, občas jim trochu chybí ohleduplnost vůči ostatním spolubydlícím a základní pořádkumilné návyky (a ne že bych toho chtěla moc, ale vlasy v umyvadle jsou fakt chuťovka).

Ještě mi toho hodně zbývá doladit a doobjevit. Za celou dobu jsem se ještě nebyla ani jednou podívat na náměstí Hrdinů, které mám tak ráda, o víkendu možná zamířím na bleší trh a na Csepel na přehlídku Husarů a koní a stánků. Musím najít knihovnu kterou bych měla mít někde blízko a bylo by fajn probojovat se do knihovny Středoevropské univerzity a musím se zkontaktovat s Pedagogickou knihovnou a muzeem kvůli diplomce… A taky si už konečně musím sednout a sepsat nějaké informace k navštíveným památkám, jak jsem před odjezdem plánovala…. Je toho hodně a překvapivě rychle to utíká.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.