Jó reggelt, Budapest!

Téměř dokonale probdělá noc už stejně byla ztracená pro vydatný spánek. Než se bezcílně převalovat v posteli, poslechla jsem budík nastavený napůl z legrace a vstala v půl šesté ráno. V neděli. Tma a hrobové ticho konečně spícího bytu – poslední obyvatelé se vrátili sotva před hodinou z dlouhé noční jízdy.

Ani jsem nesnídala, jen jsem se oblékla, vzala všechny potřebné věci a tiše se vyplížila ven. Ve ztichlých ulicích velkoměsta jsem potkala jen několik nešťastných pejskařů, jeden pán vyběhl jen v pyžamu a trepkách a usmíval se na kolem jdoucí téměř provinile. Usmála jsem se v odpověď, protože bych asi nedokázala spočítat, kolikrát jsem se podobně ustrojená v podobně nemožnou hodinu potácela sama s psisky po naší ulici.
I přes rychlé tempo vlahou nocí mi tramvaj ujela před nosem. Rychle jsem propočítala, jak moc se mi vyplatí čekat na další, nebo radši jet jinou, úplně jiným směrem. Vzdala jsem se cesty po nábřeží a vyrazila do středu města, na konečnou autobusu, do kterého jsem měla nastoupit jen na dvě stanice…
Nebe bledlo. Viděla jsem mraky, které pomalu růžověly a proklínala jsem ujetou tramvaj. Deset minut a hned jsem byla v nechtěném závodu s časem o každou drahocennou minutu. Protože Země se točí tak rychle a slunce se vyhoupne nad obzor během mrknutí oka. Silou vůle jsem popoháněla řidiče autobusu, ať už vyrazí a děkovala za volné silnice, kterými dopravní prostředek lehce prosvištěl.
Měla jsem vystoupit na zastávce pod Rybářskou baštou. Nebo jsme měla pak z bašty seběhnout pár schodů pro lepší fotku, ale vlastně je to úplně jedno. Nebe bylo rudé už dlouho před východem slunce. Vody Dunaje se pyšnily svou krásně nepopsatelnou modří a mosty se nořily z mlhy, která pomalu pohlcovala domy města.
V krátkém mezičase mezi krvavým koncem noci a skutečným rozbřeskem, jsem přeběhla od bašty k Hradu. Snad abych změnila úhel, kterým jsem mířila objektiv na čerstvě probuzený svět. Mezi mraky, předtím tak krásně zbarvenými a teď už zase šedomodrými, probleskl kousek rudého kotouče. Sápal se vytrvale vzhůru a stejně vytrvale se schovával v mracích. Jen horizont zůstával zlato-oranžovým lemem zamlženého města.
Na nádvoří liduprázdného hradu mi dělaly společnost jen dvě hladové vrány, které se hlasitě hádaly o nalezené jídlo, a Evžen Savojský hledící ze svého podstavce stejným směrem jako já. Jinak ale bylo ještě rozespalé město tiché, jak se to na nedělní ráno sluší a patří. Jen z malého kostela v podhradí se ozvalo odbíjení jediného zvonu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.