Národní slavení

Jen kraťoučké srovnání dvou podobných událostí…


Po dvou měsících jsem zase v Praze. Shodou okolností jsem si tak do jednoho týdne vmáčkla dva státní svátky – jeden v maďarské režii, druhý v české. Ten rozdíl je téměř bolestný.
Maďaři jsou národ hrdý a velmi vlastenecky založený. To poznáte už během jediného dne, který strávíte v Budapešti. Ví se to o nich a pověsti nelžou. Ani nepřehánějí. Občas možná spíš podceňují. Potkat vlajku není nijak těžké. Na každé škole, z nichž každá poctivě nese jméno nějakého významného Maďara, na každém úřadě, na každé významnější budově.

Jak se začal blížit třiadvacátý říjen, tedy den pro maďarskou zemi velmi významný (revoluce ’56 a ’89), vlaječky vyrašily jak houby po dešti. V předvečer už dokonce i náš dům měl jednu svojí trikoloru nad dveřmi. Vlajky visely v ulicích, dozdobovaly všechny významné památky, na Parlamentu se pyšnily hned dvě vlajky s vystřiženým kruhem uprostřed (revoluce ’56). Už v předvečer samotného významného dne se konaly pietní akce. V pondělí večer byly obchody vykoupené jak před koncem světa, v úterý bylo zavřeno. Dokonce i ve větších obchodních domech, kde jsem očekávala téměř běžný provoz.

V pátek jsem přijela do Česka a dneska si téměř nevšimla, že se vůbec něco děje. Vím, ovlivnila to dost i neděle, která mnoho lidí vyhnala z města – v úterý se v rámci dlouhého víkendu slaví přeci jen ochotněji. Vlajku jsem ve městě potkala ale jednu jedinou. Na jediném domě, jen tak náhodou, na branickém nábřeží visela česká vlajka. Unikátní. Na tramvajích samozřejmě malé vlaječky nechyběly, autobusy sabotovaly.

Líná říjnová neděle, jen ve zprávách se nezapomněli zmínit o tom, jak významný den to pro nás je. A nejspíš se někde i slavilo, pietní akce, prezident, vzpomínání. Ale obyčejní lidé jakoby o nějakém svátku snad ani nevěděli.

Není to trochu škoda?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..