Co potřebuji…

Potřebuji jíst, pít a spát. A taky psát. Ačkoliv to poslední dobou tak moc zanedbávám. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc mě rozčiluje nedostatek psaní. A jak hlučno mám v hlavě, když nepíšu. Poslední dobou se zase snažím si aspoň zaznamenávat střípky. V naději, že se z nich třeba jednou něco zrodí.

Potřebuji svůj klid, ale také potřebuji společnost. Taky potřebuji svoje místo, kam si můžu zalézt, když je mi mizerně a potřebuji lidi, kteří se mě pokusí z mé nory vytáhnout. Potřebuji mít pocit, že někomu na mě záleží, někdo se mnou počítá a nejsem jen další z mnoha náhodně potkaných bytostí. Potřebuji mít pocit, že někam patřím a nevznáším se jen tak ve vzduchoprázdnu, neukotvená a postradatelná.

Potřebuji mít pocit, že jsem užitečná. Potřebuji mít pocit, že jsem v něčem, aspoň v něčem, dobrá, nedej bože aspoň trochu jedinečná. Potřebuji si občas připadat aspoň trošičku výjimečně a zajímavě. Nepotřebuji to pořád, protože vím, že takových lidí, zajímavých, nápaditých a nějak výjimečných, chodí po světě miliony.

Potřebuji mít pocit, že pro někoho je moje rameno tím pravým místem, kde se vyplakat. Potřebuji mít pocit, že jsme pomohla. Potřebuji pomáhat. Potřebuji vědět, že mi ostatní důvěřují a že dokážu splnit, co se ode mě očekává. Potřebuji aspoň občas slyšet pochvalu. Vědět, že se mi něco povedlo. Potřebuji uznání.

Potřebuji mít jistotu, že lidem kolem sebe neubližuji. Potřebuji moct vyjádřit svůj názor a vědět, že mám právo ho říct a okolí ho bude respektovat. Může se mnou diskutovat a polemizovat, může mě přesvědčovat a možná ho změním. Ale potřebuji vědět, že jej můžu mít, i když možná není stejný jako těch ostatních, ale mám na něj právo a nikdo mi ho nebere. A že i když ten názor není takový, jaký by měl být, nikomu to neubližuje. Nechci lidem ubližovat a potřebuji, aby to věděli.

Občas taky potřebuji slyšet, že mi to sluší. Jsem jen obyčejná holka a taková pochvala jednou za čas udělá svoje. Ano, potřebuji si připadat hezká, i když jsou dny, kdy se horko těžko převleču z pyžama, a neučesaná a neupravená sedím v teplácích a vytahaném triku u počítače s dvaceti rozloženými knihami kolem a hraji si na intelektuála.

Potřebuji vědět. Potřebuji znát a poznávat – hlavně poznávat. Potřebuji nové informace a nové zajímavosti, potřebuji pátrat a objevovat. Potřebuji mít pocit, že něco vím. A že o něčem vím třeba víc než někdo jiný. Jen se nesmím porovnávat s příliš chytrými a vzdělanými lidmi. Potřebuji doufat, že někdo ví, že jsem chytrá.

Potřebuji mít věci pod kontrolou. Potřebuji vědět, co se děje a co se dít bude a co se ode mě očekává. Anebo potřebuji bezmezně důvěřovat člověku, který v tom jede se mnou, že on určitě ví, co se děje a má věci pevně pod kontrolou. Jinak panikařím. Potřebuji někoho, komu můžu důvěřovat.

Potřebuji svůj čas. Potřebuji svůj prostor, fyzický i mentální, ve kterém se můžu pohybovat. Čím víc se na mě tlačí, tím spíš zalezu do své ulity, kde se zabarikáduji a nikdo ze mě nic nedostane. Potřebuji vědět, že to ostatní chápou a respektují to. A potřebuji své místo v hlavě, kam nikdo nevidí a kde si můžu přemýšlet bez hranic. Kde je všechno možné a kde se hádají postavy ze všech mých příběhů a handrkují se o mou pozornost. A střeží nejtajnější obavy a strachy a nejčernější vzpomínky a pocity. Jsou to špatní hlídači, ale potřebuji vědět, že tam jsou a když je nejhůř, přispěchají mi na pomoc a nechají mě chvíli přemýšlet o jejich životech, místo o tom svém.

Taky potřebuji slunce a jeho teplo, které nepálí, ale jen hřeje. Jako ještěrka, která v zimě není schopná pohybu. Tohle zatažené vzduchoprázdno mě ubíjí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..