Konec světa v 0:13

Všechny ty řeči o konci světa mě už neskutečně unavují, obtěžují, přijdou mi směšné. Je to nesmysl, zažila jsem to už i ve svém nepříliš dlouhém životě několikrát a ani jednou se nic nestalo. Ani o Silvestru 1999 (do konce století a tisíciletí chyběl ještě celý rok, ale stejně se všichni asi víc báli, že počítače nerozdýchají tolik nul a dvojku na začátku), ani při tom zatmění Slunce o pár let později jednoho horkého srpnového odpoledne. Nevyšla ani předpověď o příchodu vesmírných chobotniček, jak jsme s kamarádkou předpověděly koncem roku 2009 )a že to byla super teorie!).

Proto mi tohle slavné ukončení mayského kalendáře přišlo jako výsměch a čirý nesmysl. A jen jsem nevěřícně sledovala, jak lidi šílí a jak se množí zprávy o Těch opatrných, kteří vědí, že ten jeden den to nebouchne, ale už se to blíží a je dobré být připravený.

Jenže podle cimrmanovského hesla „Jsem tak zarytý ateista, až se bojím, že mě Pán Bůh potrestá“, jsem si včera málem přivodila infarkt.

Když jsem krátce po půlnoci dokoukala Big Bang Theory, zamířila jsem konečně do koupelny a že půjdu spát. Po minulé noci strávené v kině jsem toho měla plné brejle. Pustila jsem si vodu do vany, ještě došla vypnout počítač, talíř odnést do kuchyně, pohoda. A zatímco si čistím zuby a uvažuji o nesmrtelnosti chrousta, blik blik… blik a tma.

Nejdřív mě napadlo, že praskla žárovka. Jenže ty praskají jen při rozsvícení. Takže… Je to elektřina. Neubránila jsem se zaváhání, kolik je vlastně hodin, jestli se vážně s půlnocí nezačíná všechno hroutit, ale bylo už skoro čtvrt na jednu a voda dál tekla a plyn hořel. Takže to ten konec asi nebude. Bylo to hloupé a po všech těch výkřicích o blbosti téměř zrádné, ale jak jsem tam tak stála s pusou plnou pěny, v tichém prázdném bytě, nejspíš v prázdném domě, v jednu chvíli jsem věřila, že mi srdeční sval bouchne adrenalinem.

Tak jsem to aspoň pojala jako cvičení na ten pravý konec světa. Podle rychlosti, v jaké jsem tohoto bobříka vyplnila a našla svíčku i zapalovač, se domnívám, že bych možná i přežila (nebo bych si na svou zkázu aspoň dokázala posvítit). Což nebylo nutné reálně ověřovat, když o hodinu později proud zase pustili.

Každopádně si můžu hrdě odškrtnout, že konec světa (a nebo něčí žertování v elektrárně) jsem úspěšně přežila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..