Lednové jaro

Když jsem přijížděla, Budapešť byla zamračená a ošklivá. Jakoby za sebou měla hodně divokou noc, ze které se ještě ve dvě odpoledne nemohla probrat. Kdyby na mě z kalendáře nemával konec ledna, skoro bych ji podezírala, že se ještě vzpamatovává ze silvestrovské kocoviny. Skrz mlhu, či snad smog, nebylo vidět ani na pár metrů a když autobus přejížděl Petőfiho most, cokoliv z krás města se nedalo skoro ani tušit. Jen socha Osvobození se snažila prodrat tou nepřízní a dát o sobě vědět aspoň matným stínem.

Zato včera mě dopoledne uvítalo svěžím, téměř jarním vzduchem. Chvílemi dokonce vykukovalo slunce. Oproti studené a zasněžené Praze to pro mě byla změna celkem vítaná. Sníh už jsem si užila, jsem připravena vítat jaro, děkuji. Tím spíš uherské jaro – jak očekávám – přívětivě hřejivé od samého začátku. A plné plánů na poznávání maďarského venkova.

Za ten měsíc se tu toho ale mnoho nezměnilo. Jen Vörösmartyho náměstí zeje smutnou prázdnotou a bez všech těch vánočních stánků vypadá podivně malé. Vánoční výzdoba vůbec skoro všude zmizela a zůstalo jen studené šedivo povánočního nečasu, které netrpělivě čeká, až se ulice zase barevně rozzáří, tentokrát slunečními paprsky.

Taky jsem ale za včerejšek potkala nebývalé množství nových autobusů. Popravdě, kdybych pak nejala jednou z těch starých známých polorozpadlých plechovek, skoro bych se začala děsit časoprostorové červí díry, která tu vyplivla pár zázraků moderní techniky vzdálené budoucnosti. A vůbec si teď nedělám srandu z vozového parku budapešťské hromadné dopravy. (… už jsem vám říkala o těch sovětských soupravách metra? 😀 )

A jedna praktická změna? Jakási dobrá duše opravila zámek hlavních dveří domu, takže už netrávím dlouhé minuty téměř marným bojem a obavou, že spíš zlomím klíč, než abych se dostala do domu. Jen jsem teď vždycky hrozně zmatená, když sotva pootočím a dveře už se otevřou. Pořád mám tendenci páčit víc a víc, než je nutné. … Vlastně mi ten starý mrzout zámek chybí.

Nejvítanější změnou je ale drobné přeskupení nábytku v mé maličké noře, ukořištěné křeslo,ve kterém právě sedím, popíjím čaj a jsem připravena uvítat nový semestr s otevřenou náručí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..