Ludmila Vaňková: Léč pána z Rožmberka

Autor: Ludmila Vaňková
Název: Léč pana z Rožmberka
Vydání: Albatros, Praha 1988
Žánr: Historický román
Počet stran: 250
Ilustrace: Ano
Patří k: Doplňuje několik knih současně. Prvního muže království a potažmo tedy i okrajově Ženu pro třetího krále, ale hlavně Pána stříbrné růže, s jejímž dějem je místy hodně propleten a doplňuje chybějící úhel pohledu na občas zmatené situace.


Proč jsem po knize sáhla
Představte si naprosto úžasnou knížku, která vás hrozně baví, jen si pořád říkáte „a co teda tenhle dělal, když nebyl s hlavními postavami? Proč se chová tak zvláštně?“ a toužíte po nějakém vysvětlení. A pak se objeví naprosto skvěle napsaná fanfikce, která dokonale zapadá a úžasně všechno dovysvětluje a dokresluje. A co líp – není to fanfikce, ale naprosto oficiální sequel.
Chování pana z Rožmberka mě mátlo už v předchozích knihách, ale v průběhu Pána stříbrné růže se mé zmatení vystupňovalo natolik, že když jsem narazila na tenhle kousek, prostě-jsem-si-to-musela-přečíst!

Děj (Ano, plno spoilerů. Některé nevinné, jiné by vám stejně řekla Wiki)
Petr z Rožmberka se prolétá několika důležitých historických okamžicích českých dějin, takže v těchto historických knihách se v jistém období objevuje s pomalu železnou pravidelností. Postava tajuplného hodnostáře, i přes svůj věk poměrně zamlklého a přemýšlivého, snad kvůli jeho výchově v klášteře, mate nejen čtenáře, ale mnohdy i jeho souběžníky, kteří se v něm nevyznají o nic líp. Je veřejným tajemstvím, že po Závišovi z Falkenštejna a Jindřichovi z Lipé je další z obětí královských vdov. Jeho vyvolenou je Viola Těšínská, vdova po posledním přemyslovském panovníkovi Václavovi III., za kterého se provdala… No prostě protože byl to král a tatínek si to přál. Jenže manželství vydrželo pouhý rok, než Václava v Olomouci zavraždili. Jenže trudomyslné Přemyslovny, některé (třeba Eliška Přemyslovna) už tak v mdlobách kvůli vztahu Jindřicha z Lipé a jejich drahé paní macechy Richenzy, tvrdě zasáhnou proti vytouženému sňatku jejich švagrové s panem komořím. Viola tedy odchází do kláštera (vybrala si náhodně právě rožmberský Vyšší Brod?) a Petr z Rožmberka se podvoluje otcově vůli, že si holt vezme dceru pana z Lipé. Někdy v tu chvíli děj začíná.

Petr je v té mladý muž v plné síle, zasnoubený s o deset let mladší holčinou, kterou nikdy neviděl, plní svou práci komořího, jak mu uděluje zděděná funkce po otci, sní o své vyvolené a vyhlídkami na svatbu se příliš netrápí. Jednu si vzít nemůže, druhou ani nezná a jednou si jí vezme z nutnosti.

Jenže to by po scéně nesměla běhat vedle budoucí panny nevěsty Kateřina z Vartemberka, sestra nejlepšího přítele Jindřicha z Lipé a nerozlučná kamarádka jeho dcery. Zatímco Anna e poměrně tiché děvče, poslušné vůli svého otce, Kateřina si bez rodičů a s bratrem daleko hraje na paní domu a rozhodně nemíní sedět doma na zadku a u kolovrátku útrpně čekat na svůj osud. Dokud je mladá a svobodná, musí si život užít.

Trojce téměř dětí – Kateřina, Anna a k tomu ještě Petr z Landštejna, který se do Anny bezmezně zakouká (a ona do něj), se nejen nachomýtne v bitkařící Praze. Ti tři se společně vydají v družině pana z Rožmberka na vojenské tažení do Itálie. Dívky samozřejmě převlečené za mladé panoše. A oheň je na střeše.

Co se v Pánovi stříbrné růže zdálo zamotané, se tady krásně rozmotává a konečně si čtenář řekne to vítězoslavné „Jo aha!“ Celá výprava pro ty tři samozřejmě končí fiaskem. Nejen že Landštejnští přijdou na nezbedného synáčka v táboře jiných vojsk, obě dívky samozřejmě také nezůstanou neodhalené. I když o jejich přítomnosti ví jen nejmocnější Rožmberk.

A aby to bylo hodně zamotané – Jindřich z Lipé si nepřeje, aby se Petr se svou budoucí nevěstou, Annou, setkal dřív, než si on sám promluví s Violou, že sňatek opravdu nehrozí. Petr to respektuje, ale když se mu nevěsta nacpe do tábora, no to by byl hlupák, kdyby se jí nepokusil aspoň zalíbit. Jen kdyby si nepopletl Annu s Kateřinou. Když se konečně dozví, zamilovaný až po uši, jak to opravdu je a že před oltářem na něj nebude čekat ta svéhlavá temperamentní Kateřina, ale tichá, nijaká Anna, bere svůj osud už opravdu odevzdaně. (Holky se samozřejmě nepochlubí se svým geniálním plánem si před oltářem prohodit ženichy Petra za Petra – Rožmberka za Landštejna, a všichni by byli šťastní.)
Snad se pak není ani co divit, že když mu náhle Eliška Přemyslovna naservíruje Violu na stříbrném podnose, div ne hned ve svatebním, i přes svou lásku ke Kateřině, kterou ale domněle mít nemůže, podlehne možnosti získat ženu, na kterou čekal deset let. Jenže když vám tak dlouho někoho zakazují a pak vám ho najednou vnutí, celého nešťastného a ubrečeného a zoufalého, začnete pochybovat, co za tím vlastně je.

Situace v Českém království graduje. Jindřich z Lipé je vězněn, šlechta brojí proti králi, Rožmberkové zůstávají neutrální (snad proto ho podplatili?), Kateřina má zlomené srdce a ještě kvůli její zamilovanosti zabijí jejího bratra. A jen co se situace uklidní, do země zdevastované boji a hladem přijde mor.

Když se Petr a Kateřina znovu setkávají, ona je v tu chvíli zasnoubená s nejstarším synem Jindřicha z Lipé, který se konečně na svobodě dozvídá, že jeho přítel zemřel při snaze ho osvobodit a považuje tedy zajištění Kateřiny za svou povinnost, a on už je vdovec. Viola, křehoučká nešťastná kráska podlehla černé smrti, zatímco její manžel jí unikl jen tak tak. A romance může začít nanovo. Kdyby to jen všechno nebylo najednou tak uspěchané a se stínem pochyb, že já jsem až ta druhá, protože láska jeho života mu umřela…

Shrnutí
Na celé knížce mě mrzelo jen to, že příběh končí hrozně brzo. Možná kdybych předtím nečetla Stříbrnou růži, byla bych nadšená tím hezkým, romantickým koncem, kdy k sobě novomanželé snad už konečně našli cestu a všechno snad spěje k růžovým zítřkům. Jenže proklaté spoilery z jiných děl. Manželství se přece srovnalo až po narození prvního syna, tak proč to skončilo tak brzo?!

Chvílemi jsem si rvala vlasy nad tím, proč si sakra hned v úvodu neřekli, kdo je kdo a jak to teda u oltáře provedou. Okradly se o několik let společného štěstí, a vůbec to je přesně ten moment, kdy by člověk nejradši zakřičel do děje a následně jim popadl hlavičky s maniakálním „tak už se polibte, děti!“ Ale s nesmírným vděkem jsem přijala tento další pohled na celou situaci a konečně si dokreslila i další zákoutí složité politiky a osobních vztahů.

A abych nezapomněla – celou knihou se proplétá ještě jedna dějová linie, která se s tou hlavní schází a zase rozchází a zejména dokresluje obraz zničené hladové země sužované cizáckými vojsky a morem. No… Dobře. Tahle dějová linie tu je, beru jí na vědomí, nebyla špatná, ale hlavně že tam byli Petr a Kateřina.

Se vzpomínkou na scénu Petrova pohřbu o mnoho let později, dodám už jen „Ach…“

Citáty
„Prý měl nějaké pletky s královnou vdovou po Václavovi Třetím. Violou.“
Kateřina se zhrozila. „Svatoušek, nemrava a zabiják,“ řekla soucitně a objala plačící Annu. „Plač, chudinko, plač. Máš proč. Z toho se nevykroutíš, pan z Lipé je jen podkomoří. Ten Rožmberk mu může přikázat, co bude chtít.“
Jindřich vyprskl. „Takovou pitomost může říct jen holka!“

***
„Vem si ho,“ řekla Kateřina náměsíčně. „Vůbec neváhej. Skoro ti závidim.“
„Je hezký?“
„Cože? Hezký? Ani nevím.“
„Tak jaký je?“
„Trochu to…“ Kateřina se vzpamatovala. „Myslím, že to nemá v hlavě docela v pořádku, vážně. Ale řeknu ti, byla jsem z něj jak uhranutá. Nikdy jsem neviděla někoho podobného.“
„Co říkal?“
„Samé nesmysly. Jako že… Nevím prostě. Nerozumněla jsem mu.“
Anna se zastavila. „Tak proč si ho mám brát?“ vybuchla vztekle. „Dědek, a ještě blázen!“
„Protože je pan z Rožmberka,“ odsekla konečně Kateřina, „a tvůj otec si to přeje. To je snad pro urozenou pannu důvod, ne? Jednou bych mu chtěla rozumět. Máš štěstí. Znám spoustu rytířů, s kterými musí být ukrutná nuda.“
„Většinou nebývají doma,“ podotkla Anna uklidněně.
Kateřina se rozesmála. „Když ten bude pryč, tak budeš mít aspoň o čem přemýšlet.“

***
„Miláčkové,“ usmála se Kateřina, „to jste si vymysleli úplně špatně. Až bude v Praze nějaká sláva – a to bude co nevidět – prostě tam jedu a Annu beru s sebou. A vy nás jednoduše doprovodíte. A je to.“
Jindřich se na ni podíval s obdivem. „Jsi strašně chytrá.“ Rychle ji políbil a uskočil. „O důvod víc, abych si tě nikdy nechtěl vzít.“

***
Chvíli měl dojem, že ho mámí smysly. Postava, která vystupovala z vody, patřila nejspíš nějaké lesní víle. Druhá klečela na břehu a oblékala se. Petr byl rytíř a nikdy by nešpehoval ženy. Ale nečekaný pohled ho zaskočil, že zůstal civět na tu, která teď roztřepávala vlasy pohybem tak příliš známým.

***
Druhá dívka mlčela. Její oči za rok zněžněly a byly očima ženy. Letos by se nezmýlil, i kdyby z ní nikdy neviděl nic víc.

***
Hlas byl vlídný. Teplo a měkké lože. „Kde je Jan?“ zeptala se Kateřina slabě.
„Jsi v Hradci. U mne,“ pokračoval hlas, jako by nebylo té otázky. „Musíš se zotavit.“
„Přece neumřel!“ vykřikla Kateřina, jak se k jejímu vědomí prodrala strašná vzpomínka. „Říkala jsem jim, že žije! Byl jen omráčený! Přece ho nepochovali do závěje! Prosím tě!“
„Tebe i tvého bratra přivezli na jedněch saních. Bylo sem nejblíž. Zůstala jsi tu jenom ty.“
„Kde je on?“
„Na Stráži. Spi.“
Kateřina se do tváře nad sebou dívala dál široce rozevřenýma očima, které se zalévaly slzami. V Hradci. Nikdy ji neviděla, ale okamžitě poznala, kdo to je. Královna vdova Jindřicha z Lipé.

… A dál už radši nelistuju, nebo bych tu musela opsat polovinu knížky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..