Knihovna středoevropské univerzity

Rok se s rokem sešel a zatímco loni jsem touhle dobou co týden pospíchala z Celetné přes pražské Staroměstské náměstí a kolem Orloje a přemýšlela o tom, co bude a kudy budu chodit za rok, letos pospíchám naučenými cestičkami kolem baziliky svatého Štěpána a kolem buclatého bronzového strážníka směrem k Dunaji a užívám si po dlouhé době sluneční paprsky.

Jelikož mi dneska odpadla odpolední hodina, využila jsem náhle získaného času, abych konečně došla do knihovny Středoevropské univerzity na rohu Zrínyi utca, kde jsem si přece před \ánoci tak pracně zařídila průkazku. A byl to boj, vážně. Jelikož totiž nejsem jejich studentem, ale studentem konkurenční ELTE, musím dodat málem krví podepsané dobrozdání a žebropis od někoho z mé fakulty, aby mi milostivě vydali průkazku, poníženě prosím, uctivě se klaním. Meh. A to všechno jen proto, abych mohla vůbec vstoupit(!!!), o půjčování domu nemůže být ani řeč, protože přece-nejsem-studentem-CEU.

Nicméně před Vánocemi se mi to konečně povedlo, všechno jsem vyřídila, kartičku si za pár dní vyzvedla a byla připravena zaútočit na ty nekonečné spisy, jen co se vrátím zpátky do Pešti. Jsem tu už sice dýl, ale konečně na to došlo. Možná jsem udělala „životní“ chybu, že jsem před týdnem navštívila městskou knihovnu, kterou mám za rohem, která je doslova obří, se šesti patry plných knih, v nádherné budově. Pravda, většinou se jedná o knihy maďarské, ale překvapivé množství angličtiny, němčiny a dokonce pár českých titulů mě mile překvapilo. A s touto zkušeností hurá do CEU.

Už samotný příchod byl ozdoben úvodní perlou. Věděla jsem, že do samotné knihovny s sebou nemůžu mít bundu a podobné krámy. Tak jsem zamířila hrdě k šatně, free of charge, proč ne. A pán byl sedmdesátiletý děda, který neuměl ani slovo jinak než maďarsky. Což o to, podat mu bundu, vzít si číslo, poděkovat, proč né. Jenže tam byl ještě další mladý muž, který s nim rozmlouval chlapsky po jejich a já byla za tele. Ale dobrý, zvládla jsem to.

Další challenge přišel vzápětí, kdy jsem tedy slavnostně vstoupila do dveří, prokázala se svou těžce vydobytou kartičkou, upsala se na papír… a byla poslána zpět, že s taškou dovnitř nesmím. S normální kabelkou přes rameno, kde mám jako každá ženská životně důležité věci od papírových kapesníčků, přes jelení lůj, sešit až po foťák všechno, co k životu potřebuju. Dobře. To zvládnu. Podstoupila jsem útrpná přehrabování v tašce, pobrala to nejnutnější, pracně vydolovala stoforint a vrhla se ke skříňkám, že tedy tašku uložím. Pět skříněk nemělo klíč, šestá nešla zamknout. Začínala jsem rudnout a jen jsem si opakovala „hlavně nebuď protivná naštvaná slepice“. Pokořeně jsem si popadla svojí taštičku a mazala zase po schodech dolu do šatny, tam jsem dědovi dala svou tašku a zase po schodech nahoru a konečně mezi knihy.
Bylo jich moc. Těch knih. Moc, moc, moc. Padly na mě chmury, kolik knih existuje a kolik jich nikdy nepřečtu. Chvíli mi trvalo, než jsem našla vůbec úsek s historií, ale dobrý, v rámci možností jsem se celkem rychle zorientovala. A pak jsem jen chodila a koukala a hledala… Co jsem hledala jsem stejně nenašla, další bloumání bylo k ničemu bez konkrétního cíle… a bez možnosti odnést si cokoliv domu.

Nakonec mě hlad a pocit marnosti zase vyhnaly. Vybojovala jsem pracně svoji bundu s taškou a šupkydupky rychle pryč. Vlastně všehovšudy nevím proč na mě ta knihovna zapůsobila tak negativně, ale že bych se kdovíjak těšila na návrat, to se teda říct nedá. A jen jsem se přesvědčila v tom, jak ráda jsem, že jsem si vybrala své drahé ELTE, se spoustou zmatených maďarských profesorů, místo této velkolepé english-speaking instituce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..