Kouzelná světélka a slunce

Jsem překvapená z množstvím sněhu, které se tu na jihu urodilo. Nečekala jsem to a po těch lednových snímcích, které mi zaplnily sociální sítě, jsem už ani nedoufala, že budu mít takové štěstí a zažiji to na vlastní kůži. Nicméně – už jsem si užila, nemůžeme popojet? Asi ne. Včera zase chumelilo, zrovna tak jako v neděli. A jelikož mě včera potěšilo, že jsem se ocitla na titulce blogu (kde se původně všechny BP články nacházely) a zároveň zamrzelo, že odkaz ale vedl do článku s fotkami staženými z netu, ne s mými, rozhodla jsem se dál spamovat se zimní Budapeští. Už proto, že se prostě chci podělit o tu zimní pohádku.


Když jsem v neděli vyrazila na toulky do chumelenice, fotky dopadly podobně jako nedávno – šedé nic. Nebo tedy něco na nich bylo, ale zkrátka to nebylo ono. Mizerné světlo na hezké snímky. A tak jsem si trochu vymrzla a počkala si, až se Városliget začne rozsvěcet. A dobře jsem udělala, protože už první lampy dodaly fotkám tu správnou špetku barev, aby stály za to.

Vajdahunyádský hrad vypadá zcela běžně jako pohádkový hrad ukradený z Karpat (lol), natož se sněhovou pokrývkou.

V pondělí jsem pak konečně vyrážela zase do školy, i když jsem tušila, že maďarštiny se nedočkám, ale tak aspoň zjistím, kdy zase začne. Jenže jen co jsem otevřela dveře od bytu a vykoukla na pavlač, pochopila jsem, že odcházet bez foťáku není nejlepší nápad. Byl to trochu hektický odchod a z původní krátké procházky se vyklubal celoodpolední pochod po městě. Jenže závislák těžko odolá sběru snímků, ve dne, pod sněhem, ale se sluníčkem – takže už žádné šedé prázdno, ani pohádková světla.

Repülj, madár, repülj!

Jediným zádrhelem na celé akci byla ta třeskutá zima. Což o to, že mě mrzly prsty, hůř jsem snášela náhlé rozmary svého drahouška foťáku, který z ničeho nic začal stávkovat. Ale ne že by byla vybitá baterka, jen prostě odmítal fotit. V první chvíli jsem byla v klidu, panikařit jsem začla, když se mi ani po deseti minutách nepovedlo ho přimět ke spolupráci a akorát jsem stála pod hradem a u sebe jsem neměla ani kompakt, abych to vyfotila aspoň na něj. A navíc – co bych si počala, kdyby mě opustil?! Naštěstí si to po chvíli zase rozmyslel a profotili jsme spolu den, a mě pak na cestě domu začlo docházet, že když mě je taková zima, jemu to asi taky není úplně příjemné, že to ta technika ne vždycky úplně dobře snáší. No, příště už nebudu tak vyděšená.

Vím, že je to nejfocenější a nejznámější stavba města, ale to člověku prostě nedá ji nevyfotit, když jí to tak sluší. Nebo teda jemu.

Sněhuláčí armáda!

Mám ráda budapešťské tramvaje. I když jsem jim v pondělí začla říkat žluté housenky, jak jsem je tak pozorovala plazit se po nábřeží.

A na závěr jedna tradiční. Bojím se, že most Svobody mám a budu mít na polovině fotek. Nejen že ho miluju, ale když bydlím asi tak sto metrů od něj, člověku to nedá nefotit pokaždé, když se změní světlo 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..