Láthatatlan kiállítás (Neviditelná výstava)

Tma. Absolutní tma. Ať třeštím oči jak chci, nevidím vůbec, ale vůbec nic. Bojím se udělat krok, abych do něčeho – nebo někoho, to je pravděpodobnější – nevrazila. Ale nakonec se tomu stejně nevyhnu. Narážíme do sebe všichni navzájem, slepí jako krtci, co chvíli se nejistými prsty dotýkám něčích zad. Občas se s kamarádkou popadneme za ruce, abychom jedna druhé pomohli ke kýženému cíli nebo aspoň o pár bezpečných kroků dál.


Konečně jsem se dostala na Neviditelnou výstavu (Láthatatlan Kiállítás, jak tu všude visí po městě). Všimla jsem si jí už v Praze a tady jsem dokonce na podzim už málem šla. Nakonec to bohužel (nebo naštěstí) nevyšlo. Proto jsem měla to štěstí včera připojit se k partě fajn lidí a v malé skupince vyrazit konečně objevovat tmu. A ono se to řekne „objevovat tmu“, ale takovouhle?!

Samozřejmě, jakmile jsem řekla, že název výstavy, doslechla jsem se z několika směrů o císaři a jeho nových šatech a maminka mě zapřísahala, ať hlavně hlasitě chválím, ať hned nepoznaj, že jsem hloupá, když nic neuvidím. S tím, že nic neuvidím, jsem byla předem smířená, realita ale přeci jen předčila očekávání. Po vyzvání, abychom v šatních skřínkách nechali všechno, co by mohlo vydávat jakékoliv světlo, se nás u vstupu ujal jeden z nevidomých průvodců, zeptal se nás na jména a už nás vedl do tmy. Dveře se zavřely a my slepě tápali podél zdi.

První kroky byly nejhorší. Člověk si snad ani neuvědomuje, jak moc se upíná ke svému zraku, dokud se nemusí obejít bez něj. Nevím, čeho jsem se bála, asi že do někoho nepřiměřeně vrazím, neustále jsem měla pocit, že mám hrozně nízko strop a musím se praštit (koneckonců já jsem schopná se praštit i v jeskyni, kde se i vyšší lidé stropu ani nedotknout), nebo se o něco přerazím ranou přesně do holeně. A víte, jak to do holeně bolí. Prostě jsem jen třeštila oči do té neprostupné tmy, ve které si vaše oči po čase opravdu nezvyknou, jako v té noční tmě, ruce slepě napřažené před sebou (podle pokynů jsem s nimi nijak nemáchala. Navíc když se bojíte, že se máchnutím trefíte někomu přímo do zubů, taková máchací touha vás rychle přejde) a byla jsem vděčná, kdykoliv mě někdo popadl a dovedl ke kýženému cíli, jako třeba ke stolu.

Celá výstava byla rozdělená na několik segmentů. První část byl byt. Nebo spíš garsonka, řekněme. Hledali jsme, co kde je a co najdeme a dokážeme identifikovat. Největším oříškem byla tiskárna. Ale spíš proto, že byla hned vedle lednice, až po chvilce jsem objevila i obrazovku počítače. Zato telefon jsem našla hnedka. Pak i pohovku, na kterou jsem na okamžik vděčně upadla. V další části jsem se přesunuli na ulici. Jak jsem měla pocit, že v bytě bych po tmě celkem i snad přežila, na ulici by mě do pěti vteřin srazilo auto. A je neuvěřitelné, jak intenzivně najednou vnímáte i takovou hloupost, jako jsou kočičí hlavy. Ještě nikdy jsem si na nich nepřipadala tak nestabilní. Objevily jsme ovoce-zeleninu, stánek s novinami a někteří se přerazili o dětské kolo.

Další část byla hodně zaměřená čistě na vnímání rozdílných povrchů a hledání nejrůznějších rozmanitých předmětů. Aspoň jsem tak usoudila, když jsem v hájovně celkem okouzleně osahávala měkkou králičí kůži pověšenou na hrubých prknech pokrytých kůrou. Dokázala jsem najít a identifikovat kamna a petrolejovou svítilnu.

Lesem, nebo spíš lesoparkem jsme jen prošli. Po dřevěném můstku přes zurčící potůček. Voda ale ve vzduchu cítit nebyla, natolik svému nosu věřím. A ani by to nebylo překvapivé, že 😀
Poslední, vlastně předposlední část byla opět haptická* (ach, mé studium pedagogiky konečně nese nějaké ovoce) – v místnosti bylo několik soch a my je měli identifikovat. Popravdě si nestěžuju, že od Michelangelova Davida mě vyštípali netrpělivci za mnou a já mu osahala nanejvýš předloktí. Mezitím někdo vykřikl cosi o tom, že „Tady je Buda!“. Zvědavě jsem dotápala k soše, od které jsem očekávala panorama města a místo toho se setkala s plešatou hlavou. Načež mi došlo, že Buda a Budha, zní úplně v angličtině stejně, a tenhle chlapík bude mít k pravému břehu Dunaje pěkně daleko. Popravdě jediné, co jsem dokázala identifikovat, byl trpaslík od Sněhurky. Že je vedle i ta Sněhurka mi bylo prozrazeno až následně, ale aspoň něco!
Opravdu poslední částí už bylo jen posezení v malém „baru“, kde jsme si mohli koupit nějaké občerstvení (a já tak objevila další maďarskou sladkost, tyčinku s prostým názvem Sport, v obchodech v zeleném obalu se žlutým nápisem. Chutná trochu jako Deli) a zeptat se, pokud jsme měli nějaké otázky, byli na něco zvědaví nebo jsme se chtěli podělit o dojmy z výstavy.
Nakonec nejhorší byl asi návrat zpátky na světlo. Po hodině v absolutní, absolutní tmě jsem měla pocit, že i to tlumené osvětlení vstupní haly mi vypálí díru do hlavy. Ve viditelné části jsem si pak mohli prohlédnout a prozkoumat nejrůznější pomůcky a „vychytávky“ pro nevidomé, jako třeba slepeckou mapu, nebo si jednoduše zalistovat v knize psané Braillovým písmem.

Jen nás zamrzelo, že jsme neukecali jednu z přítomných slečen, aby nás vzala dovnitř znovu, tentokrát bez tmy. Osobně si myslím, že by to ten zážitek ještě umocnilo – co všechno jsem nepostřehla, jak se mi tohle nebo tamto zdálo tak daleko od sebe a přitom je to jen dva kroky… Na druhou stranu chápu, že se jí A) chtělo domu, B) je to zakázané přesně kvůli takovým pisálkům jako jsem já, kteří by to vyžvanili na netu, C) oboje dohromady, což je asi nejpravděpodobnější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..