Otvírání jara

Jaro ve vzduchu a noční město. Sice není tak pozdě, ale zima ještě neskončila a stmívá se brzy a tím dřív přichází pocit, že je vlastně dávno noc. Původně jsme plánovali najít nějakou hospůdku, kam bychom si sedli a ještě chvíli poklábosili o strastech a radostech studentského života, ale náhlý nápad některého z účastníků večerního bloumání, všechno změnil.

S koupeným pitím, nijak zajímavým ani drahým, jsme se uličkami drápali nahoru k hradu. Dlouhé schodiště, temné a opuštěné, které končí přímo u Vídeňské brány, bylo vítanou zkratkou. Sedli jsme si pod hradby na zídku a dívali se na světla, která ještě zdaleka netančila v horkém letním vzduchu, jako je běžnější při podobných vysedáváních. Výhled na Parlament, který předtím majestátně problikával výhledy mezi tmavými domy, nám bohužel jeden takový tichý obyvatel města upíral, ale co na tom záleželo?

Nazvali jsme to otevíráním jara. Po prosněžených a propršených dnech posledního týdne, byl dnešek nadějnou vyhlídkou toho, že přeci jen konec února tradičně přinese nové roční období. Seděli jsme, sdělovali si zážitky všedního dne a popíjeli, po chvíli už zase příliš promrzlí. Prošli jsme celý hradní areál, tak nádherně vylidněný a klidný. Měsíc v úplňku nám zářil nad hlavou a dokresloval kouzelnou atmosféru předjarního večera, když jako rybí oko visel nad Matyášovým chrámem a jeho světlo se odráželo v barevných taškách střechy.

Zrovna tak se bledý kotouč zrcadlil v klidně plynoucím Dunaji. Neposední rackové si nad Řetězovým mostem hráli s mírným vánkem, který byl překvapivě vlahý. A noční Budapešť zářila, třpytivá a krásná, a slibovala tolik vzpomínek, kolik jich jen lidské srdce dokáže udržet. I víc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.