Po ránu na ránu

Po ránu nebývám kdoví jak rozkošná společnost. Spíš naopak. První půlhodinu po probuzení připomínám shluk buněk, které drží pohromadě jen leknutím z probuzení. Pro klid vlastní i širokého okolí v tuto inkriminovanou dobu nevystrkuji nos a s nikým nekomunikuji, pokud je to možné. Pokud to možné není, většinou jen zabručím cosi na pozdrav a zmizím v koupelně. Ranní hygiena mě aspoň trochu probere do provozuschopného stavu. To jen abyste měli představu, jak to se mnou je.


Dneska jsem si mohla zase po týdnu trochu přispat.

V devět mě probudilo klepání na dveře. Tradičně jsem se lekla, jak se tak ráno při probuzení lekám, a otráveně se otočila na druhý bok. Druhé klepání, tentokrát spolubydla přidala i jméno. Ignorovala jsem ji. Je to sice riskantní, po té, co minule některá z nich málem vyplavila kuchyni, další neumí dovírat mrazák, už vážně jen čekám, kdy bouchne sporák, ale proboha já chtěla spát! O celých dvacet minut dřív, než mi zazvoní budík mi musí klepat na dveře. Proč?!

Jako na zavolanou se domu přiřítila další spolubydlící. Napínala jsem uši, jestli to má něco společného a zaslechla cosi, co mi znělo příliš podezřele. Že snad majitelé změnili plány a přijedou už dneska a ona musela přiběhnout z knihovny a do hodiny jsou tady? Cože?! To jako po mě budou chtít, abych se hned teď vymrštila a utíkala do banky, protože u sebe nemám ani forint?! No to snad ne! Ať si to vezme z depositu, já nikam nejdu! Hudrala jsem si sama pro sebe zavrtaná v peřině, když se znovu ozvalo klepání.

Vzdala jsem to. Při dalším už jsem otráveně odvětila, že už jdu. Myslím, že pohled na mě musel spolubydlící ujistit o tom, že ji vážně nevidím ráda. Spustila cosi o tom, jestli bych se jí podepsala na nějaký dokument, že jde akorát na imigrační a potřebuje dva podpisy a jestli bych se podepsala a tohle a tamto a podepiš se. Nevěřícně jsem zírala na podaný papír, maďarským právním cancům jsem nerozuměla ani slovo a vůbec jsem nechápala, na co sakra potřebuje můj podpis? Nejsem Maďarka, nejsem majitel bytu, ani jí nepronajímám pokoj. Jsem jen obyčejná česká holka, co tu studuje, ani se nikam nehlásila, tím spíš se mi nechce na sebe kohokoliv upozorňovat, proboha proč?! Proč to nepodepíše naše maďarská spolubydla? „No já jí chtěla poprosit, ale už odjela.“

V rozespalosti jsem jí napsala na papír svoje jméno a podškrábla se pod to. „A mohla bys ještě přidat nějaký ID number?“ Cože?! Na co proboha? Nemohla! Co má koho co zajímat moje ID number, rodný číslo nebo cokoliv dalšího? Přijde mi až moc, že se mám vůbec někam podepisovat na její papíry.

Pomalu jsem se začínala probírat a vnímat, co se děje. Koukám na ten papír a vidím, že na formuláři jsou dvě kolonky určené pro „svědky“ (kteří asi potvrzují její studijní účel pobytu nebo tak něco). Obě kolonky vyplněné. Jedna spolubydlící, která jí pronajala pokoj, druhá majiteli – oběma. Ale ona že tam chce mít radši víc podpisů. ID jsem jí dát odmítla a zase jsem zalezla do postele, kde jsem si sumírovala informace a myšlenky, samozřejmě už jsem neusla.

Výsledek? Ona má doma ten formulář minimálně měsíc, má dostatek podpisů a přesto jí není vůbec, ani trochu, blbý jít a probudit mě jen proto, aby tam měla další podpis. A ani jí netrápí, že měla těch třicet dní, kdy si na to mohla vzpomenout, místo, aby mě otravovala v pátek ráno, když se můžu konečně vyspat.

Jsem divná já nebo ona spadla z maliny na znak? Ale vlastně – můžu já se na ní vůbec zlobit?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..