Augiášův chlév

Možná bych měla změnit tok Dunaje a přivést jeho vody do našeho bytu v druhém patře, aby tu konečně bylo čisto. Hodila by se mi Velká povodeň z roku 1838.


Vím, že o tom melu pomalu v každém druhém článku, ale to prostě nejde. A jelikož se mi nepovedlo přestěhovat (z různých důvodů, popravdě i takových, kdy jsem zavítala do ještě větších chlívů), žere mě to pořád. Zejména po tom incidentu, že jsem agresivní a nevynesla jsem koš.

Včera jsem se po týdnu vrátila do Pešti. Krásný týden v čistotě domova (ještě ke všemu nového) vystřídal puch tlejícího masa, který mě praštil do nosu, jen co jsem otevřela dveře. V tu chvíli jsem se málem rozesmála. Když jsem ale vešla do kuchyně, úsměv mi na rtech poněkud zatuhl. Můj pohled putoval od přetékajícího koše, přes rozšlapanou sušenku, ke sporáku zadělaném kdoví jakou kejdou, následoval hrnec odhozený kdesi stranou, ze kterého ta kejda nejspíš vytekla, a celé to zakončovalo vrcholné dílo s názvem „Najdi kuchyňskou linku a nezvracej“. Množství použitých a odhozených sirek všude možně ani nepočítám, natož použité papírové utěrky všude. Nedokážu popsat své zděšení, že tenhle týden mám kuchyni na starost já, takže mi navíc nezbude nic jiného, než ten jejich hnůj vykydat.

Dobře, to ještě nějak rozdejchám. Pak mě ale napadla naivní myšlenka, že bych se třeba po té dlouhé cestě osprchovala. Přebrodila jsem kuchyni do svého pokoje, odložila kufr, batoh a foťák, vzala si pyžamo a ručník a vydala se do koupelny. Tam jsem se málem přerazila o kýbl s mopem, který stál jako červený ostrov v moři zatopené podlahy. Zůstala jsem stát na prahu s netečnou nevěřícností. Zase jsem se otočila a v naději, že někdo (ideálně ten, kdo tu potopu způsobil) to uklidí, jsem se rozhodla osprchovat až ráno. Zuby jsem si prostě umyla po kotníky v louži, no a co.

Jenže ráno tam ten kýbl stál pořád a louže se zmenšila jen přímo úměrně schopnostem vody vypařovat se ve vlhkém prostředí (čti – skoro vůbec). Skřípala jsem zuby a začínala mi vřít krev. O chybějícím toaletním papíru na záchodě, který by měla koupit ta, která má ten týden záchod na starosti, ani nemluvě.

Nakonec to skončilo tak, že když jsem přišla ze školy, poklidila jsem si kuchyni – s drobným úsměvem a vzteklým hudráním dohromady, což už i na mě působilo trochu psychopaticky, a nakonec vytřela i tu koupelnu, abych si proboha mohla dát i sprchu. Manda, která se během mého kuchyňského řádění šla vycachtat to evidentně absolutně neřešila a brodila se těma loužema. A já pak už byla natolik vzteky bez-emoční, že když jsem zjistila, že neodtéká vana, protože je ucpaná těmi jejími kvalitními brazilskými vlasy černými jako noc v riodejaneirských slumech, prostě jsem vešla do jejího pokoje a požádala ji, ať si jde laskavě zlikvidovat svůj bordel, že se chci taky osprchovat.

Já vím. Takhle je to skoro všude, kde soužijí náhodní lidé, je to tak na kolejích i v jiných sdílených bytech (aspoň mi to tak většinou někdo vmete, že si vlastně nemám na co stěžovat). A já souhlasím. Já prostě jen nemůžu, vážně nemůžu překousnout to, že mě bylo vyhubováno za nevynesený koš, který nota bene nepřetékal, ale jejich povinnosti… who cares?! Měla bych koupit toaleťák? No a co. Měla bych vytřít mnou vytopenou koupelnu? No a co. Někdo by mohl chtít použít ten hrnec, který jsem zadělala? No a co. Upadla mi sušenka? No a co, ještě si na ní šlápnu, ať to má grády! Možná je to jen tím, že se mě to tak osobě týká, ale tohle kázání vody a pití vína mě zcela jednoduše drtí a uráží a já bych jim nejradši vzteky zatloukla hlavičky do zdi. Načež si řeknu, že takový řeřichy mi za ten vztek vlastně vůbec nestojí.

Tak o tom píšu aspoň nakvašené články.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..