Rozlučka

Seděla jsem v obýváku na zemi, v jedné ruce jsem držela plastový pohárek, jako by to byla skutečné sklo, druhou jsem se drbala na holeni, kde se mi přes den už perfektně vybarvila modřina, kterou jsem si pořídila už hodinu po svém příjezdu o novou pohovku. Společnost se bavila, všichni se smáli, vznikaly diskuzní kroužky, které se rozpadaly a přetvářely, jak se právě hodilo.

Najednou někdo tlumeně vykřikl: „Ale ne! Polil jsem koberec!“

„Pivem?! Na to je nejlepší nasypat sůl a zalejt vínem! Červenym!“

Všichni se smáli. Čas utíkal tiše a nepozorovaně v té zábavě a já se bezděčně naklonila a podívala se na skříň v předsíni, kolik už je. Hodiny nikde. Chyběly, stejně jako všechno ostatní, kromě pohovky a rozviklaného stolku, na kterém byly rozložené mísy a tácy s různými dobrotami a jednohubkami a plastové kelímky s nápoji.

Když jsem předchozí den otevřela dveře, v první chvíli jsem měla pocit, že po třech měsících jsem konečně zase doma. Stejné dveře, stejné schody, stejná vůně. Taková, jaká mě vítala pokaždé, když jsem se vrátila z cest. V tom zlomku vteřiny se mi připomněly všechny návraty – ranní, odpolední, noční… V jediném zlomku vteřiny, který pominul, jakmile jsem otevřela oči a uviděla to prázdno.

Všechny místnosti byly prázdné. Můj starý pokoj vypadal tak děsivě bezútěšně – bez postele, stolu a skříní. Bez toho důvěrně známého zmatku, odložených knih a popsaných papírů, bez oblečení přehozeného přes židli. Na místě lednice v předsíni zůstala jen hromada prachu, která se za ní hromadila těch pětadvacet let. Stačilo jen nějakých patnáct let, aby i za mou skříní v pokoji vznikla prachová čára u zdi, ve které se skrývaly tělíčka minimálně tří osminožců, které nejspíš dostihla zkáza maminčina likvidačního spreje. V hrůze, že po odstěhování nábytku vylezou všechny tyhle breberky, prozřetelně všechny kouty vystříkala. Evidentně ne úplně zbytečně. Nenávidím pavouky a tady jsem si jich něco užila.

Jako tehdy, kdy jsem ležela v posteli, četla si knížku a najednou jsem si všimla pohybu dole vedle postele. Vylítla jsem jak čertík a jen jsem viděla tu obludu, jak se lekla a zaběhla do teplých ponožek, které jsem měla vedle postele schované. Nebo tehdy, kdy jsem stála v pokoji a periférně jsem si všimla černé skvrnky na bílém lustru – takové té papírové kouli. Na ní dřepěl pokoutník obludných rozměrů. Při boji s vysavačem jsem tenkou papírovou membránu protrhla, ale zbavila jsem se ho. Lustr v pokoji visí do teď i s tou nešťastnou proraženinou. A pavouky už nikdo vyhazovat z jejich teritoria nebude, jen tenhle poslední večer jsem byla ráda, že nám žádný společnost nedělal. Ne, ti mi v novém chybět vážně nebudou.

Domov je tam, kde má člověk své blízké, že? Ale stejně jsem se v novém bytě ještě ani zdaleka necítila jako doma. Spíš jako někde na návštěvě, nebo jako když jsme někde na dovolené a nějaký čas budeme trávit tady, než se vrátíme. Ale v tom prázdném holobytě už po domově také moc nezůstalo. Jen vzpomínky vepsané do známých zdí, čáry na futru mých dveří, které dokumentovaly můj růst. Jen známé pohledy z oken a balkonu. Jen to něco, co k domovu tak neodmyslitelně patří.

Čtyřiadvacet let života, za kterými jsem právě se smíchem a slzami kreslila poslední rozlučkovou tečku…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..