Kovbojka na závěr

Tímto oficiálně vyřazuji Rákocziho třídu z mého včerejšího sentimentálního výčtu věcí, po kterých se mi bude stýskat. Ne, pro tuhle zatracenou ulici neuroním ani slzu.


Včera večer jsem šla tradičně do Krimó, klubu kousek od daleko vyhlášenějšího Szimpla baru, kde se tradičně konal koncert španělsko-polsko-maďarského seskupení s podobně divokým repertoárem. Miluju zdejší večery, hudbu, víno, sezení venku na ulici a občas se mi tam poštěstilo načapat i nějaké psisko a strávit krásnou půlhodinku v jeho společnosti a úslužně drbat za uchem. Takže jsme se tam opět všichni sešli, já si dala víno, pak ještě jedno, pak se mi povedlo rozbít skleničku, takže jsem dostala ještě třetí. A pila jsem moc rychle, příliš jsem se rozvlnila v tanci, příliš dobře jsem se bavila se svou novou švédskou učitelkou španělštiny. Zkrátka a dobře jsem se fantasticky bavila, dokud mě víno nezdolalo. Což bylo okolím vyhodnoceno jako čas dopravit mě domu. Rozumný nápad, rozhodně jsem neprotestovala, dostala jsem milou společnost jako doprovod, horší bylo, že se mi vůbec, ale vůbec nechtělo chodit. Navíc se mi motal celý svět pod nohama a já vážně, ale vážně potřebovala vodu.

Zastavili jsme se tady na té prokleté Rákocziho ulici, já si sedla na obrubu před obchodem a vyslala svého právě pasovaného rytíře, ať mi sežene nějakou vodu nebo umřu. Všechno šlo dobře. Za chvíli se vrátil, já do sebe nalila asi tak litr neochucené, nebublinkaté vody a svět začínal trochu zpomalovat v té své šílené turbulenci. Ale pořád to nebylo ono a mě bylo vážně špatně. bezděčně jsem se sebrala, vyškrábala na nohy a odplížila se za roh, kdyby náhodou bylo nejhůř, ať proboha jsem aspoň mimo dohled. Ale vzduch mi udělal dobře, jen jsem se opřená o zeď vydýchala a chtěla se vrátit, když jsem na rohu málem vrazila do svého doprovodu a dvou kluků, o kterých vím, že si k nám sedali, akorát když já brala do zaječích. Neřešila jsem to, kecla jsem si zpátky na svoje místo, když mi u nohou přistály moje věci a nade mnou zaznělo naštvané „Asi něco vzali“. Pak zmizel.

Popravdě, to mě probralo stokrát líp než deset litrů minerálky. Začala jsem zoufale hrabat v tašce a pomalu mi začalo docházet, že to, co mi chybí, je mobil. Doprčic, doprčic, doprčic. Rozhlížela jsme se po ulici, odkud přijde Edwardo, a jen se modlila, že jim ho zvládl sebrat. Bohužel přišel s prázdnýma rukama a otázkou, jestli vážně něco chybí. Když jsem řekla, že mobil, strhla se sprška španělských nadávek a společně jsme znovu vyrazili na lov.

Zpětně jsem se dozvěděla, že chlapci si opravdu přisedli. Ptali se po cigaretě nebo aspoň tabáku na cigaretu a nic nevypadalo divně. Až když jeden sáhl do mé tašky, která byla schovaná pod bundou, evidentně něco popadl a vzali do zaječích. Edwardo je sice dohnal, ale ani netušil, co vlastně vzali a ten, který sáhl do mé tašky, měl v tu chvíli už prázdné kapsy.

Běhali jsme tedy po okolí, hledali všechny možné parky v naději, že se tam zašili, aby se pokochali úlovkem a já jim slibovala velmi bolavou pomstu. Zkoušela jsem na svoje číslo i volat, ale už bylo nedostupné a mě pomalu začalo docházet, že mobil nebude. Nakonec jsme skončili na policii, kde jsem jim lámanou maďarštinou a rukama nohama vysvětlila, co se stalo (ano, neznám slovíčko „ukradnout“), abych se setkala s ospalým pohledem a „počkejte, přijde někdo, kdo umí anglicky“. Ne že slečna by se tvářila moc akčněji, spíš se zdálo že ji to vůbec, ale vůbec nezajímá a že naděje na nalezení je nulová. Dvojice nejspíš zmizela v přilehlém ghetu a to je pohltilo stejně kvalitně, jakoby se nad nimi zavřela zem. Tím spíš, když jsem řekla, že v sobotu odjíždím. Ano, po celém ročním pobytě mám tu drzost odjet dva dny po tom, co mi tu něco ukradnou a ještě doufám, že se to třeba najde? Naivní.

Poděkovala jsem jim aspoň za tu špetku projevené snahy – aspoň mě vyslechli – a zase jsem policejní stanici opustila. Pro zlepšení nálady jsem si vyslechla historku o tom, jak byl Edwardo posledně na policejní stanici – jenže na druhé straně oněch mříží, které jsem celou dobu hypnotizovala, protože Španělé neměli nic lepšího na práci než se do sebe pustit. A to v takovém měřítku, že na ně pingl v baru zavolal policii. No co, aspoň jsme teď věděli, kde je nejbližší stanice, to se hodilo. Ještě chvíli jsme bezradně bloudili ulicemi, jestli náhodou na ta kvítka nenarazíme, ale nakonec jsme si museli přiznat, že můj mobil je nenávratně ztracen. A s ním všechna čísla, poznámky, zprávy a boží přívěšek od Orbitek.

Když jsem se konečně doplížila domu, napsala jsem aspoň e-mail rodičům, ať mi zablokují simku a napíší mi, v kolik dneska dorazí, protože si vážně nezavoláme. Vypadá to, že celou záležitost vzali celkem sportovně, pokud za pět minut, kdy očekávám jejich příjezd, nespustí rodeo. Ale nečekám to. Koneckonců ani jsem ten mobil neztratila. Byl mi bohapustě ukraden. Chudáček můj malej, nešťastnej… =/

Ale když nad tím teď tak přemýšlím… Možná se mi jen Budapešť snaží ten odjezd usnadnit, aby mi to nebylo tak líto? Nice try, nice try, ale nepovedlo se. Pořád se mi bude stýskat. Jen ne po tý zatracený, zavšivený a prohnilý Rákocziho ulici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..