Loučení

Poslední procházka po Andrássyho třídě. Ne poslední v mém životě, ale pro tentokrát. Neplánovaná, ale o to krásnější. Protože mi už v neděli propadla měsíční jízdenka, radši se dopravním prostředkům vyhýbám. Navíc, když jsem tak seděla na náměstí Hrdinů před muzeem a snažila se vrýt si ten obraz do paměti, mezi mraky začalo probleskovat slunce a to k procházce jen vybízelo.


Poslední. Loučení. Nesnáším loučení. Už v neděli mě to stálo pár slz, když jsem dávala sbohem kamarádce, která odjela v pondělí ráno zpátky do Krakova. Netuším, co budu dělat dneska a tím spíš zítra na hromadné rozlučce s celou naší partou. Nevadí, že tam dorazím později, protože zítra už tu budou rodičové se zázračným autem, díky kterému budu vůbec schopná dopravit veškerý svůj majetek domu. Hodlám večer vzít do zaječích a mám k tomu oficiální svolení. A pak se ubrečená vrátím domu, možná ukradnu pár hodin spánku, možná ne, nasednu do auta a odjedu. Opustím město, které bezmezně miluju a v jehož ulicích se schovávají nejkrásnější vzpomínky. A kdykoliv se vrátím, budu jimi bloudit a hledat a znovu nacházet, co jsem tu všechno prožila.

Troufám si tvrdit, že po tom roce znám Budapešť dobře. Velmi dobře. A stejně dobře vím, že je tu ještě nekonečně míst, která jsem neviděla, nenavštívila, která zůstala utajena. Možná je budu moct objevit někdy příště. Vím, že jsem toho neviděla hodně. Někam se mi nechtělo, jinam jsem se nedostala, někam se mi nechtělo samotné a zrovna se nikdo nepřidal. Ale na druhou stranu myslím, že jsem viděla hodně.

Svůj rok jsem nepromarnila. Objevovala jsem, bloudila a nalézala, učila se, naslouchala a četla a snažila se porozumět. A když jdu dneska do tržnice, vím přesně kam zamířit, když potřebuji zeleninu a kam pro maso. Vím, kde je nejbližší knihovna, kde koupit stuhy a knoflíky, kam jít kopírovat a tisknout, kam jít na kávu nebo na dobré jídlo. Vím, kam jít večer s přáteli posedět nebo tancovat. Vím, kam jít do lázní, kterou tramvají se dostanu v noci domu a kterým autobusem na hrad a kdy se vyplatí dobíhat a kdy ne.

Nechápu, kam se těch deset měsíců ztratilo. Před rokem jsem si hryzala nehty a váhala, jestli jsem neudělala chybu jet na tak dlouho. A uklidňovala jsem se tím, že se prostě když tak po semestru vrátím, proč ne. A není to tak daleko, můžu jezdit často domu. První dny byly rozpačité, ale jakmile usedl prach za odjíždějícím autem a já dala nadobro sbohem rodině vracející se do Prahy, zůstala jen jistota, že to zvládnu. A než jsem se nadála, zbývá mi necelých 24 hodin do momentu, než se auto zase přiřítí zpátky, aby mě odvezlo pryč. Rok, ten zdánlivě děsivě dlouhý rok, utekl jako voda. Voda, která za sebou zanechala hluboce vymleté koryto, které mě nenávratně změnilo. Voda, která mě zocelila, omlela ostré hrany a naučila mě plavat. A ukázala mi, jak krásný může život být, jen se člověk nesmí bát skočit do něj rovnýma nohama.

Bude se mi stýskat. Tak moc se mi bude stýskat – po městě, po přátelích, po škole s krásným areálem a honosnými budovami, po tržnici a mostě Svobody, po náměstí Hrdinů a po mém Kálvin tér, konečně krásně upraveném. Bude se mi stýskat po tom strašně rozvrzaném metru na modré lince, po rakousko-uherské konězpřežce na žlutém metru, po starých plechovkových autobusech, po žlutých tramvajích páchnoucích trávou, po hrčivé maďarštině hlásící další zastávku, po Národním muzeu a jeho bílých sloupech. Po Rákocziho ulici, která je v noci ještě nepřátelštější, po zruinovaných barech ve starých domech, po španělštině, po salse, po sladkém víně upíjeném před bazilikou, po upíjení piva z nabízených plastových kelímků, po časných svítáních nad střechami domů. Po Városligetu, po Dunaji, po mostech pnoucích se nad vodou, po Markétině ostrově. Po velkém svazku klíčů a po chrastící mříži na dveřích bytu, po domě s pavlačí a vřeštících dětech, po mém maličkém tmavém pokoji, po usměvavých sousedech. Bude mi chybět i ta protivná prodavačka z obchodu s červenou mříží, která nikdy nerozuměla, jaký že salám to chci. O té druhé, která se dokonce snažila se mnou konverzovat, ani nemluvě. Bude mi chybět i to malé Expres Tesco na rohu naší ulice, kde to vždycky vonělo pečivem, ať jste přišli v kteroukoliv denní nebo noční dobu. Bude mi chybět hledání obchodu, kde vám prodají víno i po desáté večer, bude mi chybět kouzelná pizza na Király utca, i ten zmatený číšník v baru na Dob utca, kde mají ta nejlepší menu s maďarskými jídly, bude se mi stýskat po hortobágyských palačinkách. Bude mi chybět hektické náměstí Deák a bude mi neskonale chybět socha Svobody, která se vždycky tak nečekaně mihne mezi domy a připomene vám, že jste v Budapešti a ona vás stále hlídá a dává na vás pozor. Neměla jsem ji ráda, ale za ten rok jsem si ji zamilovala. Právě proto, že je vidět odevšud. Bude mi chybět Gellertův vrch. Ještě jsem neprozkoumala všechny cestičky, kterými je propletený. Zato už jsem našla naprosto bezpečnou jižní cestu na hrad, kterou se dá projít, i když muzea zavřou. Bude mi chybět i ten stále fotografovaný Parlament a Řetězový most. A tramvaj číslo 2, která lemuje nábřeží a u tržnice mizí pod zemí a nutí zmatené turisty ptát se po zastávce. Bude mi chybět hudba v podchodech, Maďarský tanec a Vídeňský valčík, i Love story. Budou mi chybět nabízené květiny.

Bude mi chybět Budapešť. Celá krásná Budapešť, v níž se sní velkouherské sny a která je vzhůru dlouho do noci, i přes svůj věk stále mladá a plná života.

Byl to překrásný rok. A ani v nejmenším nelituji, že jsem se rozhodla prožít ho právě tady.

… A teď konec sentimentu a hurá dobalit. Nesnáším balení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.