Sbírka drobných radostí

Slunce se mi těžce opírá do zad a kdesi ne v takové hlubině se mi pod nohama žene divoká voda Dunaje. Načechrané mraky se kupí na fantasticky modré obloze a připomínají spíš šlehačku než shluk vodních par. Železná konstrukce zeleného motu Svobody se proti ní obzvlášť podařeně vyjímá. Turulové na jeho vrcholcích rozpínají křídla a chystají se vzlétnout nad rozbouřenou řeku. Jdu rychle, i když nepospíchám. Vždycky chodím rychle.

Původně jsem chtěla tržnici obejít a zaplout do uliček směřující k domovu, ale když mi cestu zkříží mladá žena s jakýmsi ovocem, bezděčně zahnu dovnitř a pustím se do lovu na meruňky. Nebo jahody. Nebo třešně. Ne, ty ne, broskev bude lepší. Naučenými cestičkami se z hektického tržiště zase vymotám a spokojeně se zakousnu do svého úlovku. Už od včerejška si připadám, jako bych byla zase v Itálii. Horký vzduch, teplý vítr, město vonící rozpálenými zdmi. Spousta šťastných vzpomínek v novém balení. A teď ještě sladká šťáva, která mi teče po prstech a mně je to zoufale jedno. Sluním se na jedné z laviček v malém parčíku, který teprve nedávno konečně otevřeli, a pozoruji malou rodinku, jak se s ročním capartem cachtají v kašně. Nebo spíš – capartě se cachtá a zoufale se drží mámy za ruce, i když ta ho podala tátovi do náruče a teď se všichni tři naklánějí nad vodu a nechtějí do ní spadnout.

O chvíli později vycházím z malého krámku s červenou mříží na rohu ulice a téměř tanečním krokem mířím k domovu. Až když hudba zazní i kolem a nejen v mojí hlavě, zarazím se a rozhlédnu se. Z velkých oken vedoucích na terasu v prvním patře protějšího domu, se line příjemně svižná klasika. Bezděčně se usměju, když zahlédnu pár, který evidentně pečlivě trénuje. A nebo si pustili hudbu jen tak pro radost a zrovna tak pro vlastní radost tancují. Na okamžik chytnu melodii a uvědomím si, jak ráda bych si zase zatancovala salsu.

„Nice salsa movements,“ zazní mi v hlavě a já se smíchem zase pokračuju v cestě domu. Je milé, když vás někdo pochválí, že dobře tancujete. I když je to vlastně jeho zásluhou, protože dobře vede.

V tu chvíli je mi všechno jedno. Všechno všecičko. Všechny starosti a zmatek v hlavě se rozpustily. Jsem šťastná tak jak jsem, plující si budapešťskými ulicemi a hýčkaná slunečními paprsky, které se teď sice už zase schovaly za mraky, ale vůně léta zůstala. Okořeněná bouřkovým deštěm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..