Sbírka drobných radostí

Slunce se mi těžce opírá do zad a kdesi ne v takové hlubině se mi pod nohama žene divoká voda Dunaje. Načechrané mraky se kupí na fantasticky modré obloze a připomínají spíš šlehačku než shluk vodních par. Železná konstrukce zeleného motu Svobody se proti ní obzvlášť podařeně vyjímá. Turulové na jeho vrcholcích rozpínají křídla a chystají se vzlétnout nad rozbouřenou řeku. Jdu rychle, i když nepospíchám. Vždycky chodím rychle.

Původně jsem chtěla tržnici obejít a zaplout do uliček směřující k domovu, ale když mi cestu zkříží mladá žena s jakýmsi ovocem, bezděčně zahnu dovnitř a pustím se do lovu na meruňky. Nebo jahody. Nebo třešně. Ne, ty ne, broskev bude lepší. Naučenými cestičkami se z hektického tržiště zase vymotám a spokojeně se zakousnu do svého úlovku. Už od včerejška si připadám, jako bych byla zase v Itálii. Horký vzduch, teplý vítr, město vonící rozpálenými zdmi. Spousta šťastných vzpomínek v novém balení. A teď ještě sladká šťáva, která mi teče po prstech a mně je to zoufale jedno. Sluním se na jedné z laviček v malém parčíku, který teprve nedávno konečně otevřeli, a pozoruji malou rodinku, jak se s ročním capartem cachtají v kašně. Nebo spíš – capartě se cachtá a zoufale se drží mámy za ruce, i když ta ho podala tátovi do náruče a teď se všichni tři naklánějí nad vodu a nechtějí do ní spadnout.

O chvíli později vycházím z malého krámku s červenou mříží na rohu ulice a téměř tanečním krokem mířím k domovu. Až když hudba zazní i kolem a nejen v mojí hlavě, zarazím se a rozhlédnu se. Z velkých oken vedoucích na terasu v prvním patře protějšího domu, se line příjemně svižná klasika. Bezděčně se usměju, když zahlédnu pár, který evidentně pečlivě trénuje. A nebo si pustili hudbu jen tak pro radost a zrovna tak pro vlastní radost tancují. Na okamžik chytnu melodii a uvědomím si, jak ráda bych si zase zatancovala salsu.

„Nice salsa movements,“ zazní mi v hlavě a já se smíchem zase pokračuju v cestě domu. Je milé, když vás někdo pochválí, že dobře tancujete. I když je to vlastně jeho zásluhou, protože dobře vede.

V tu chvíli je mi všechno jedno. Všechno všecičko. Všechny starosti a zmatek v hlavě se rozpustily. Jsem šťastná tak jak jsem, plující si budapešťskými ulicemi a hýčkaná slunečními paprsky, které se teď sice už zase schovaly za mraky, ale vůně léta zůstala. Okořeněná bouřkovým deštěm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.