Střípky z pavlače

Miluju budapešťské vnitrobloky, dvory a dvorky, uzavřené i ty průchozí. Zejména na pešťské straně Dunaje jich je nepřeberné množství. V některých se schovávají obchůdky a restaurace, jiné jsou prázdné. Některé jsou udržované, jiné zanedbané a zarostlé plevelem a polodivokými hrušněmi či jabloněmi. Občas docela ráda zabrousím do uliček města a jen tak náhodně objevuji dvorky. Už proto, že tam turisté nezavítají a je tam tedy klid a pohoda. A v posledních dnech i chládek.


Náš maličký dvorek je taky chráněný před nejhorším sluncem a tak i když mám otevřené okno, je mi vlastně docela příjemně. Bude mi ten vnitroblok chybět. I s tuberáckým sousedem, který mě celé září a říjen budil a teď v tom vesele pokračuje. Nevím, kdy ten člověk spí, ale po podzimních nočních serenádách dávivého kašle jsem ho asi přeci jen začla ignorovat a teď mě budí až ráno, když si celé věky míchá kafe a cinká lžičkou o hrnek. Jindy mě budí děti. Je jich tu v domě celá malá armáda, takže není nouze o to, aby se hezky prostřídaly a tu jedno, tu druhé ráno spustilo povyk. Nebo se vyhrnou na pavlač a drandí na motorkách po dlažbě přímo kolem mého okna.

Jindy se dvorkem rozléhá hudba. Někdy je to rádio, jindy je to ale sousedka v kuchyni. Občas, když jsem se vracela domu a slyšela z vedlejšího bytu ty mohutné tóny, zastavila jsem se a chvíli jen poslouchala. Sama nezpívám, protože se bojím, že by mě někdo slyšel. A když se bojím, že mě někdo uslyší, zpívám falešně. Pokud v sobě nemám dost vína, aby mi to bylo jedno a pak se to dá poslouchat. Proto je pro mě docela příjemné slyšet někoho tak bezstarostně pějícího, bez ohledu na to, jestli to někdo slyší nebo ne. Čistě pro radost.

Teď se ze dvora také ozývá hudba. Vypadá to, že parta maďarských studentů se rozhodla uspořádat party. Co jsem před chvílí viděla, možná bude i bazének. Momentálně jim hraje nějaká kytara, cinkají tu skleničky a bohužel i praskají balonky, z čehož mám pokaždé málem infarkt, ale i tak si to užívám.

Je to tu jako malá vesnice. Zejména naše pavlač. Sousedé vědí, že v tomhle bytě bydlí zahraniční studenti a tím spíš je vždycky potěší, když pozdravím maďarsky. Děti už se na mě naučili mávat a občas mi nakukují do okna. za což se pak sousedé omlouvají a já se směju. V noci občas slyším klapání psích drápků, jak jedna z vizsel (jak vyskloňovat slovo vizsla? 😀 ) vytáhne neochotného páníčka, že musí, prostě musí ven. Ležím pak s otevřenýma očima a čekám, až zhasne světlo a počítám, za jak dlouho se zase rozsvítí na znamení, že jdou sousedé zpátky. Občas se nedopočítám a spokojeně usnu. Aby mě pak probudil chrchla z horního patra, který si ve čtyři ráno prostě musí zapálit.

Jednou na jaře jsem dokonce nachytala jednoho souseda, jak dává chladit velký hrnec čehosi na stolek před mým oknem, na kterém jsou teď květiny. Postával nad tím hrncem jen v triku a trenýrkách a já se za záclonou nezřízeně bavila. Zatímco nedávno jsme stály na pavlači s kamarádkou, překvapivě brzké, klidné nedělní ráno, celý dům ospale podřimoval v předzvěsti blížících se veder, kamarádka si zapalovala cigaretu, já se opírala o krásné kovové zábradlí a přemýšlela o předchozí noci, kupodivu bez bolavé hlavy. Smály jsme se tomu, jak přebíhala ve tři ráno čtyřproudou silnici, aby koupila nějakou vodu, zatímco já si nechala zpívat jakousi španělskou lidovku a přesto trnula hrůzou, že jí smete auto. Žmoulala jsem v ruce lístek meduňky a snažila si vybavit tu noční písničku. Jindy zase chodím bezděčně zalévat květiny před mým oknem, když se mi zdá, že se jim dlouho nikdo nevěnoval a raduju se z možnosti mít zeleň aspoň na dohled, když ne přímo v pokoji.

Má to svoje kouzlo žít v domě s vnitřním dvorkem a pavlačí. A vždycky mě baví, když jdu k někomu na návštěvu, okukovat jejich dvorek. Co kdyby ten jejich byl hezčí, že? 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..