Všechno se točí jako na kolotoči

Je to pár týdnů zpátky, kdy se na Erzsébet tér začlo něco dít. Podezřívala jsem mravenečky z dalších zvelebovacích prací, protože město je teď rozkopané a všude se něco přestavuje, upravuje, renovuje. Ale už o pár dní později jsem zůstala stát uprostřed kroku a nevěřícně zírala s hlavou zvrácenou a očima zářícíma.


Uprostřed města, v jeho samém srdci, postavili Sziget eye. Obrovské ruské kolo, které je normálně součástí letního hudebního festivalu na Markétině ostrově. Jde snad o jakousi propagaci festivalu a kolo v centru vydrží jen pár týdnů. Což mě vůbec netrápí, protože ještě se to kryje s dobou mého pobytu tady. A to mi ke štěstí stačí.

Popravdě mi ke štěstí bohatě stačilo to kolo vidět. Nevím proč, ale fascinují mě podobné atrakce a velkolepost té stavby mi bere dech. Kdykoliv jsem šla kolem, musela jsem se culit jako opilá a naopak jsem nemusela být ani opilá, abych v noci radostí neposkakovala, když se mezi domy mihl svítící obrys. Ne že bych nebyla podezírána z toho, že jsem toho vypila příliš nebo snad dokonce užila tvrdší drogy, než je alkohol, protože oči mi v tu chvíli musely opravdu svítit jako malému dítěti. Ale já byla prostě jen a pouze nadšená a okouzlená. Stejně jako když jsem sledovala, jak kolo nad ránem konečně zhasíná a o pár minut později se do bílé konstrukce opírají první sluneční paprsky nového dne. A bylo mi úplně jedno, že se mi kvůli mému dětinskému nadšení a stonásobnému focené smějí nebo si ze mě dokonce utahují.

Tím spíš je mi to jedno teď. Včerejší noc nás po obrovské večeři zavedla k náměstí, na kterém se pyšně otáčelo kolo a nebyla jsme to já, kdo nadšeně navrhl, ať se svezeme. Sice jsem předtím škemrala u všech kolem, ať jdou se mnou, ale včera večer jsem to nevyslovila první. Ale rozhodně jsem se okamžitě k nápadu přidala. Moje nadšení bylo sice rozhodně největší, ale zejména Španělé se tvářili taky rozjařeně. Jen moje polská kamarádka nevěřícně kroutila hlavou, že nebýt nás, nikdy by na to nevlezla.

Uznávám, že cena byla trochu přemrštěná, celých 2 400 ft za osobu a bohužel mi neprošlo kamarádku přimět, aby se o chlup přikrčila a měla dětskou slevu do 140 centimetrů. Ještě mi vynadala, že ode mě na takové vtipy zvyklá není, že na to jsou experti jiní v naší skupině. Což měla pravdu.

Jako zpestření jsme před vstupem do samotné kabinky potkali skupinku Ukrajinců, kteří se s Polkou dali radostně do řeči, po předchozím „škoda, že nám nerozumíš“, které kontrolovala sebevědomým „ale rozumím“. Což chlapy pořád nepřekvapilo tolik, jako když na ně rusky spustil jeden z našich Španělů, ale i ten měl problém, když se začli domáhat, abychom se po jízdě všichni pod kolem sešli a zamířili někam popít. Přeložila jsem mu to a rozhodně si nestěžovala, že se tento nápad u naší skupinky nesetkal s moc velkým nadšením, ale kluci se dalších pět minut mohli potrhat smíchy, že o jejich společnost asi takový zájem nebyl, jako o společnost dámské části našeho seskupení. S Polkou jsme to okázale ignorovaly a radši se hrnuly do vlastního přistaveného vozu.

Výhled byl fantastický. V jedenáct v noci ještě celé město svítilo (i když výhled z Markétina mostu o tři hodiny později, když už naopak nesvítilo nic než pouliční lampy, byl také zajímavý), památky se hrdě vypínaly k temné obloze a kolo se točilo a vynášelo nás vzhůru nad střechy města.

I když asi největší legraci jsme měli z toho, když se nám povedlo na chvíli vypnout klimatizaci a následně vyzkoušet ještě pár dalších knoflíků, které se v kabince nacházely. Přičemž u některých se to neobešlo bez vyděšeného křiku „Ne! Ten ne!“ a následné hrůzy, jestli jsme právě nevydali pokyn k zastavené celého kolosu. Ale katastrofa nenásledovala, ani se naše kabinka sebevražedně nekatapultovala, ani nás nikdo neseřval, když jsme dole opouštěli bojiště.

Ukrajinská skupinka na nás naštěstí nečekala, takže jsme si jen spokojeně připili a zamířili před baziliku svatého Štěpána užít si poslední noc v kompletní sestavě slovanského sektoru (tedy rozloučit se s mou drahou Polkou).

Byla to ale úžasná atrakce, jsem nadšená, že jsem měla šanci jít se povozit s přáteli, a nadále budu stejně nadšeně zírat k nebi, kdykoliv půjdu kolem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..