Doma v hotelu

Je to týden, co jsem s přáteli pila špatné mojito v budapešťském baru a pak ve čtyři ráno nervozně přecházela po zastávce tramvaje, trochu nešťastná, že jsem se s některými přáteli nezvládla sejít a rozloučit a odhodlaná to napravit a přejít třeba půl města. Naštěstí nic takového nebylo nutné, našli jsme se, rozloučili a v šest ráno jsem si lehala do své postele ve svém pokoji, abych si aspoň na hodinu zdřímla, než jsme vyrazili do Vídně. Noc v hotelu byla klasicky nezajímavá. Další noc už jsem spala doma. Domov, který za domov nepovažuji.

Během mého ročního pobytu v Uhrách se naše rodina přestěhovala. Věděla jsem, že to přijde, ještě než jsem odjížděla. Ta zpráva přišla téměř na den přesně před rokem. Byla to rána, na kterou jsme čekali už víc jak deset let a byla to rána z milosti. Konečně, konečně to přišlo a konečně se zaalo něco dít. Konečně jsme mohli začít něco podnikat bez výčitek svědomí, že opouštíme bezpečný domov.

Sledovala jsem všechno ze vzdálenosti sedmi set kilometrů, poslouchala příběhy o přestavbě nového bytu, o strastech a radostech zařizování a stěhování, vyslechla si kupu nadávek na můj styl balení, svedla jsem vášnivou hádku o piáno, které nakonec k mé radosti zůstalo na mém území. Jednou jsem v mezičase přijela do Prahy, zúčastnila se farewell party se starým bytem a strávila pár nocí v tom novém, mezi krabicemi, horami majetků a různě seskládaným nábytkem. Ale dalo se to, protože jsem věděla, že za pár dní jedu zpátky do Budapešti, do svého pokoje, do své postele. Už jsem tam byla dost zvyklá, aby mi to poskytovalo pocit bezpečí.

Jenže ten teď pominul. Jsem nenávratně zpátky a snažím se zvyknout si v novém teritoriu. A na rozdíl od zvykání si na budapešťský byt, tohle už je definitivně nový domov, ne jen přechodný na rok. – Vím, nedává to moc smysl, ale mě to kupodivu smysl dává.

Neustále něco hledám. Všechno v mém pokoji je umístěno nějak provizorně, dočasně, aby to nepřekáželo. Schováno ve skříních, aby to nedělalo nepořádek, knížky naskládané na poličce, aby to nějak vypadalo… ale postrádá to můj smysl pro organizaci. Navíc od chvíle, kdy jsem přijela, neměla jsem pořádně čas, abych sebrala sílu a celý pokoj si přeorganizovala podle sebe. Buď jsem někde lítala nebo jsem vybalovala nebo jsem (jako dneska) celý den třídila fotky, které chci vyvolat do fotoalba. A věřte, protřídit pár tisíc fotek z celého roku, dá zabrat.

Během třídění jsem se čas od času zvedla a šla si udělat tu jídlo, tu pití, tu si něco uvařit… a pokaždé jsem něco hledala. Kde jsou hrnce? A kam se teď dává mléko? Jé, hele, cibule a brambory, to se bude hodit zítra! Příbor, příbor, příbor.. ne, to byla myčka. Bože, my máme myčku? Vůbec nevím, jak s tím ďáblovým strojem zacházet. A což o to, technicky, to bych snad ještě zvládla, ale – dávají se teď talíře rovnou do myčky nebo mám těch svých pár kousků umýt? A kde je zatraceně nějaký jar?!

Když jsem se konečně poprala s kuchyní a vrátila se do pokoje, zase mě překvapilo to množství světla. Po předchozím pokoji (a po tom budapešťském), je tu neustále tolik světla! Naštěstí už mám žaluzie, takže v noci dokážu spát, což při poslední návštěvě bylo nemožné. První noc jsem procivěla do zdi.

A tak tu sedím, připadám si nervozní jak pes, kterému sebrali pelech, stýská se mi a občas si chodím sednout na balkon, kde ve tmě aspoň na chvíli dokážu popustit uzdu fantasii a nechat myšlenky volně plynout a trochu se protřídit. A smiřuji se s realitou, kterou s sebou přinesl návrat.

Jo, vím, že za čas si zvyknu. Za čas určitě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.