Bolestivé návraty

Vím, že jsem dlouho nic nepsala, ale jednak jsem po návratu byla v hektickém kolotoči, pak se mi začal trochu rozpadat soukromý život a nakonec se mi nadobro rozpadl počítač, takže jsem neměla na čem tvořit. A když už jsem se k němu zase dostala po více jak měsíci, najednou jsem se točila v praxi a škole a povinnostech, o kterých se mi na erasmu mohlo jen zdát. Ale ráda bych to napravila. Pořád jsou věci, o kterých bych ráda psala, vzpomínky a zážitky a některá témata, která jsem si chystala už v Budapešti a nějak na ně nedošlo. Snad se to teď napraví.


Svůj návrat ale zahájím nepříliš optimisticky.

Říká se, že po návratu z Erasmu už se člověk nikdy nevrátí do starých kolejí. Přišlo mi to jako nesmysl. Dokonce i když jsem byla v Budapešti, myslela jsem, že se nic moc nemění. Pravda, od května se ten pocit začal rozpadat a já věděla, že se něco strašně změnilo – hlavně já se změnila. Během pár týdnů se to, co mě svazovalo několik let, začalo sypat jako domeček z karet a já odjížděla jako vyměněná, i když brečící.

To poslední ráno jsem odcházela z klubu za svítání, po tvářích se mi koulely slzy jak hrachy a já je nedokázala zastavit. Chtěla jsem si sednout na obrubník v Király utca a brečet a brečet a brečet a zůstat tam sedět na věky a nikdy se nevrátit do svého bytu u Kálvin tér, kde na mě čekal odvoz. Místo toho jsem se ale ploužila dál vstříc svému osudu. Pamatuji si, že lidi, které jsem míjela, se na mě zvědavě dívali a dva Italové se dokonce začali ptát, proč brečím.

„Protože odjíždím,“ odpověděla jsem statečně.
„Kam jedeš?“ pokračovali a snažili se se mnou udržet krok. Nepospíchala jsem, nebylo kam.
„Domu.“
„A kde to je?“ padla poslední otázka.
„Ne tady…“ vydechla jsem a radši utekla v dalším proudu slz.

Na tváři jsem ještě stále cítila polibek přítele na celý život, který mi před pár hodinami přál hodně štěstí a zapřísahal mě, ať jsem pořád tak fantastická, jako právě v tu chvíli a ať proboha zůstanu tak krásně sebevědomá, jakou mě poznal v posledních měsících. Je smutné podotknout, že zrovna včera mi tři hodiny datloval do hlavy, ať se proboha seberu. Načež jsem si navzájem poplakali na rameni, jak nám Budapešť chybí.

Chybí nám její rytmus, chybí nám bezstarostný život, který jsme tam vedli, chybí nám lidé, které jsme tam poznali.

Chybí mi město samotné, tepající a krásné, živé v každou denní a noční hodinu, chybí mi hektické centrum města s klidnými bočními uličkami. Chybí mi dnem i nocí, chybí mi celá krásná Budapěšť a občas, občas i teď mám pocit, že mě ta bolest roztrhne. Ačkoliv to nejhorší přebolelo, tenhle rok života už nikdy ze svého srdce nedostanu a dostat nechci.

Ale možná, a ne úplně nepravděpodobně, se ho pokusím doplnit dalším. Ti lidé už tam nebudou, ale budou další a ti minulí se neztratí, ačkoliv jsme roztroušení po celé Evropě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..