O sedmeru štaflí a špatném rande

Už je to měsíc, co jsem dělala státnice. Těšila jsem se na ten čas klidu jako na smilování, těšila jsem se, co všechno budu dělat, co všechno konečně doženu… A pak najednou všechny ty nápady začaly mizet, najednou na nic nemám elán a energii, dovolila jsem si vypnout a polevit a všechno se rozuteklo.


Na jednu stranu je to taky tím, že se pořád něco děje. Nejdřív to bylo dohánění všech těch slíbených setkání s přáteli, tady s tím a pak támhle s tím, tohle zařídit, tohle udělat. Minulý týden do toho vstoupil divadelní festival Apostrof, kde jsem měla na krku skupinu dvaceti Italů, se kterými jsem si užila neskutečné rodeo. Už proto, že první den jejich příletu jsem strávila sháněním sedmi štaflí. Kolikrát v životě se vám stane, že obvoláváte půjčovny nářadí a ptáte se, jestli mají sedm štaflí? Moc často ne. A když už to vypadalo, že bych mohla těch zatracených sedm statečných mít, tak mi tisková mluvčí souboru (jediná, která uměla pořádně anglicky) řekla, že ale musejí být docela specifické a hlavně musí mít správný počet stupňů – 1 x čtyřstupňové, 1x pětistupňové, 1x šestistupňové, 2x sedmistupňové a 2x osmistupňové… Takže rozhodně ne sesbíraných sedm štaflí, kde se dá. Zírala jsem na ní jak bacil do lékárny a připadala si jak blázen. Nakonec jsme jeli koupit štafle zcela nové a já volala na letiště, ať proboha ty jejich už z Říma vlastně vůbec neposílají, když nebyli schopní je zatim do Prahy dostat.

Je pravda, že celá tahle akce mi vynesla docela romantické seznámení. Hrdinou dne byl kluk na recepci kolejí, který mi s Italy pomohl, pomohl mi je ubytovat, vymyslel, kam našoupeme ty, kteří přijedou ještě druhý den (celkově bylo Italů o 3 kusy víc, než jsme měli nahlášeno), a aby toho nebylo málo, dovolil mi zasednout mu počítač a úřadovat a hledat štafle. A když jsem prohlásila, že po tomhle budu zralá na panáka, pozval mě na něj.

Slovo dalo slovo, druhý večer jsem s ním na recepci seděla dvě hodiny, a to i přesto, že jsem za sebou měla dvacetihodinový maraton s Italy, předtím asi tak čtyři hodiny spánku, celý den jsem se pořádně nezastavila, takže jsem už ve finále asi blábolila děsné nesmysly, než jsem se sebrala a jela radši domu.

Romantika se bohužel rozpadla den na to. Měli jste někdy rande, kdy jediné, na co jste byli schopní myslet, bylo jedno velké „NE!“? Celé to bylo taaaak divné. Divné otázky, divná gesta, divné názory (žena by měla být věrná, ale měla by zase mít pochopení, když chlap ulítne… prosím?). Nakonec jsem se ještě dozvěděla, že jsem blázen s obsedantně kompulzivní poruchou. A to ne proto, že nešlapu na poklopy v chodníku, nebo že mě popadají záchvaty čistotnosti, nebo že jsem posedlá tříděním věcí. Ne, kvůli tomu, že nemám ráda, když mi jde někdo nalepený na zádech a radši ho nechám předejít. Což je podle mě daleko spíš pud sebezáchovy, kdy mám prostě nepřítele radši před sebou než za sebou. A že jsem magor už stejně vím, na to nepotřebuju chodit na rande. Třešínkou na dortu byla asi historka o znásilněné holce v londýnském metru podaná stylem, že si za to kráva vožralá vlastně může sama…

Bylo od něj nicméně hezké, že mě odvezl domu, i když jsme říkala, že ještě není tak pozdě a můžu jet tramvají. Už tak hezká nebyla exkurze do světa rapové hudby, kterou vážně, ale vážně, absolutně vážně nezvládám. To je styl, natož v češtině, který mě nejen neoslovuje, ale dokonce odpuzuje. Ne, ne, ne. A jedno velké ne se objevilo i v momentě, kdy jsme dojížděli a „honem pryč se žvýkačkou“. Veškeré tyhle přípravné rituály na mě fungují jako ohromná velká červená stopka, na kterou já reaguju zásekem a touhou utéct. Takže loučení před domem se odehrálo asi tak o tři oktávy výš „hehe, děkuju za odvoz, díky. Hezký večer, pa!“ A zůstala po mě čára jak po ptáku uličníkovi. A on se taky k ničemu neměl.

Ne, nebylo to dobré rande, ani trochu. Na druhou stranu si můžu odškrtnout i rande s Čechem. Hurá… hurá. Jak jsem se bála, že bude hrozně zvláštní mluvit česky, to se docela rozplynulo. Diskuze plynula, naštěstí témata nebyla až tak ožehavá, abych potřebovala nějakou kulisu, alespoň toho cizího jazyka. Ale stejně to bylo celkově takové zvláštní. Žádná snaha o kontakt, jít vedle sebe s metrovou mezerou a vlastně i to, že se ani o tu pusu nepokusil mě překvapilo. Nějak mě ti kontaktní cizinci rozmazlili.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.