Inspirace

Ta otázka mě zaskočila. Seděl proti mě, zvědavě se usmíval a prostě se zeptal, co mě při psaní inspiruje. Naprosto samozřejmě, jako by sám nad tím přemýšlel denně. A já na něj hleděla najednou neschopná odpovědět a chvíli jsem jen tiše přemýšlela, než jsem sklopila zrak ke svému hrnku s horkým čajem, který jsem tak zoufale potřebovala po té dlouhé procházce Prahou, a skutečně se pokusila odpovědět.

Počasí… Uvědomila jsem si, že moje psaní začíná připomínat spíš každovečerní televizní hlášení rosničky než cokoli jiného. A v jednu chvíli jsem si přišla jako zpátky u maturity, když jsem pořád dokola opakovala jednu větu, neschopná vystihnout jí v její plné hloubce a významu. Pravdou ale je, že mě neskutečně baví popisovat barvu slunce, vůni vzduchu, všechny krásy ročních dob, pocity třpytící se na hladině řeky, chlad zakusující se do prstů a teplé paprsky prohřívající promrzlé tváře. A momentální podzimní barvy se mi vlévají do žil jako elixír a já jen lituji, že nemůžu ob den psát článek o babím létu a podzimu.

Emoce… Přiznala jsem se mu k tomu, že emoce a nálady a osobní zážitky, to je taky jeden z nevyčerpatelných zdrojů inspirace. Už proto, že člověku se přeci jen trochu uleví, když všechny ty zmatené myšlenky z hlavy dokáže formulovat do skutečných slov. A nezáleží na tom, že mám tišíce rozepsaných střípků schovaných v imaginárním šuplíku, že je možná nikdy nedopíšu… Jen příjemné aspoň psát. I když poslední dobou je pro mě těžké psát něco osobnějšího, natož na blog, protože má nikdy nespící paranoia je poslední dobou až podezřele aktivní. Takže i když si nakonec snažím něco naklapat do klávesnice, většinou z toho žádný článek nevzejde. Přestože bych tak moc chtěla křičet. Chce se mi křičet a zoufale se někomu zhroutit do náruče, nechat se hladit po vlasech a poslouchat tichý šepot o tom, že všechno bude v pořádku. Ať už by to byla pravda nebo ne, chtěla bych to slyšet jen pro tu slepou víru.

Náhodné příběhy. Ráda poslouchám příběhy a ráda čerpám inspiraci ze skutečného života. Shodli jsme se, že občas reálný svět předvede takový scénář, jaký by spisovatel nevymyslel. A ne proto, že by mu chyběla fantazie, ale jednoduše proto, že by mu to přišlo příliš nereálné. Ale když se najde dobrý příběh, je tak snadné se najednou rozepsat a začít ho vyprávět. Je ale horší, když člověk napadne tisíc různých začátků, ale vlastně k nim nemá příběh… Přesto mě ale baví ty začátky vymýšlet a občas se jen tak zasnít nad nesmysly. A koneckonců – třeba jednou ty začátky použiju.

„A co hudba?“ zeptal se zvědavě. Samozřejmě! Není nic lepšího než náhlý nával inspirace podpořit hudbou. Nebo naopak pomocí hudby se dostat do nálady, kterou akorát člověk potřebuje k psaní. Vzpomněla jsem si na svůj drobný úlet, kdy jsem jednou hodila do přehrávače směs náhodných písniček a spustila play. V otevřeném wordu jsem pak psala vždycky jen po dobu, kdy hrála skladba a jen podle toho, co ve mě hudba vyvolávala za pocity, obrazy a nápady, příběhy, které se k ní vázaly. Jakmile písnička dohrála, dopsala jsem větu a začala psát nový příběh k nové hudbě. Dodnes mě mrzí, že jsem si nepsala názvy písniček vždy na začátek těch krátkých textů, abych teď po letech věděla, co se k čemu vztahuje. Ale napadlo mže, to možná zkusím znova. Byl to zajímavý druh brainstormingu.

Pak jsme se ještě dlouho bavili o oblíbených a zajímavých knihách, které samy o sobě vybízejí člověka k tomu, aby začal tvořit něco vlastního. Stejně jako různé výtvarné umění a jednoduše práce jiných autorů, která občas dráždivě křeše a snaží se vydolovat jiskřičku nadšení a donutit prsty rozeběhnout se po klávesnici.

Jen škoda, že samozřejmě největší inspirace přichází v těch nejméně vhodných chvílích, kdy se psaní vůbec, ale vůbec nehodí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.