Cassandra Clare: The Infernal Devices

Autor: Cassandra Clare
Název: The Infernal Devices: Clockwork Angel, Clockwork Prince, Clockwork Princess (Pekelné stroje: Mechanický anděl, Mechanický Princ, Mechanická princezna)
Rok vydání: 2010-2013 (USA)


Dočteno. Uháněla jsem ke konci třetí knihy, hltala jsem slova a toužila jsem znát konec příběhu a teprve na samé hranici té propasti jsem si uvědomila, že až se na ten konec skutečně dostanu, příběh skončí. A tak jsem se s ním aspoň rozloučila velkolepě, noční četbou epilogu s potokem slz. Ano, brečela jsem jako malá holka, ale byl to krásně smutný a nadějný konec zároveň. Zkusím to ale vzít od začátku.

Nejsem asi jediná, která se díky jedinému filmu rozhodla potopit do nového fantastického světa rozepsaného na stránkách několika knih. Přes Nástroje smrti, které se díky filmu nyní dostávají i do povědomí českých čtenářů, jsem se dostala k dalším knihám od téže autorky, abych zjistila, že ještě než tu byly Nástroje smrti, Londýn ohrožovaly Pekelné stroje.

O čem že to je
Trilogie The Infernal Devices (do češtiny zatím nepřeloženo, ale neoficiálně nazýváno Pekelné stroje) je prequelem k celému velkolepému světu Lovců stínů, se kterými se většina čtenářů seznámila ve Městě z kostí. Odehrává se koncem 19. století a hlavní postavou je Tessa Gray, skvěle ironická a sarkastická Američanka, která po smrti své tety vyrazila za bratrem do Anglie, jak ji žádal, aby tam s ním žila, že prý je tam oba čeká lepší budoucnost. Ona lepší budoucnost si Tessu najde hned v přístavu, kde ji (údajně) na pokyn jejího bratra vyzvednou dvě staré dámy, aby jí pomohly dostat se do Londýna. Tessa, mladá a krásně nevinně naivní, důvěřivě nastoupí do jejich kočáru a tím se dostane do kolotoče událostí, ve kterém se točila dřív, než se narodila. Aniž by to věděla, samozřejmě.

Temné sestry, které se vyklubaly z těch zdánlivě relativně milých stařenek, nutí Tessu vykonávat Přeměnu. Učí ji používat její schopnost, díky které se dokáže proměnit v jakoukoliv žijící nebo již mrtvou osobu jen díky nějakému osobnímu předmětu. Samozřejmě to není nijak příjemná škola, ale minimálně je pořád naživu, i když brzy zjistí, že možná by bylo lepší umřít, než se nechat provdat za Magistra, na jehož přání touhle brutální výukou prochází. Naštěstí rytíři i bez bílých koní a rytířských ctností stále umí přicházet v nejvyšší čas a mladou dámu, která se sama ocitá v příběhu hodném románového zpracování, tak zachraňuje mladý arogantní Lovec stínů, William Herondale.

Zachráněná Tessa se dostává do londýnského Institutu a stává se dalším členem malé nedokonalé rodiny, i když značně externě, protože jako Podsvěťan, kterým vlastně je, by tam správně neměla co dělat. Ale zdá se, že její pravděpodobně čarodějné schopnosti, se budou hodit při vyšetřování mnohem většího případu, než bylo jen její věznění, a tak je jí dovoleno zůstat. Vypadá to totiž, že její nechtěný snoubenec je větší zvíře zapletené do daleko horšího nebezpečí než je čest jedné dámy.

Kromě svého zachránce Willa, který je nejen arogantní, ale chvílemi až zlý a věčně povýšený, do Tessina života vstupuje překvapivě mladá, ale silná Charlotte, vedoucí Institutu, se svým manželem Henrym, jehož největší vášní je tvoření nejrůznějších vynálezů, které by mohli Lovcům stínů pomoct v jejich práci. A samozřejmě jeho žena, ale s tou si to nejprve musí všechno vyříkat a konečně si říct, že se vzali ze vzájemné lásky a ne z domnělého rozhodnutí jejich otců.

Důležitější postavou je ale Willův nejlepší přítel James Carstairs, pomalu umírající Lovec, kterého při životě drží pouze droga. Jem je takovým Willovým pravým opakem – milý, hodný, pozorný. Ti dva jsou téměř bratři a mluvit o lásce mezi nimi se bojim jen kvůli zvrhlým shipperům čehokoliv, co se pohne.

Příběhy o lásce…
O lásku ale každopádně nouze není a sama se nemůžu rozhodnout, s kým Tessu vidím radši. Rozhodně ale můžu říct, že milostný trojúhelník, který se na stránkách této trilogie rozhořel, byl fantastický. Občas má člověk jasno, jak by se na místě hlavní hrdinky rozhodl, ale v tomhle případě jsem trpěla úplně stejně jako Tessa a věděla jsem, že bych si nedokázala vybrat. Will jí trochu pomůže tím, jak nepřátelsky se k ní chová, takže když ji následně Jem požádá o ruku, přijme ráda. Aby jen okamžik na to zjistila, že tím vlastně zlomila Willovi srdce. Ale samozřejmě to nemůže být tak jednoduché a i když už se zdá, že jí snad osud pomůže celé dilema rozřešit, objeví se zase něco, co to všechno zamotá.

Hlavním nepřítelem celého příběhu je Magistr, který vytváří pekelné stroje, téměř dokonale humanoidní robotická stvoření, s jejichž pomocí chce zničit Lovce stínů a tím se pomstít za smrt svých rodičů. Je to on, díky komu se Tessa vůbec narodila taková, jaká je, tedy jako čarodějka, ale jediný způsob jak zjistit, o co mu vlastně jde, je zeptat se pouze jeho samotného, což není úplně možné, pokud se mu Tessa nechce vydat do rukou. A to nejen pro to, aby si ji vzal, ale aby právě díky ní dokončil svůj brilantní plán a Lovce stínů definitivně zničil. Nezbývá tedy než hádat a snažit se přijít na to, o co mu vlastně jde a co má s Tessou v plánu a pokusit se mu v tom zabránit. Přičemž obyvatelům Institutu ale házejí klacky pod nohy nejen Podsvěťané, ale i ostatní Lovci stínů, které nesmírně irituje, že tak významný úřad zastává žena, jakkoliv se Charlotte snaží ze začátku tvářit, že hlavní slovo v jejich rodině má Henry.

Clockwork Angel, Clockwork Prince a Clockwork Princess postupně rozehrávají příběh, ve kterém nechybí snad vůbec nic. Kromě napínavé zápletky, kdy se pořád snažíte uhádnout, jak to teda všechno spolu souvisí a jestli vůbec, se setkáte s přátelstvím až za hrob, loajalitou i zradou, nadějí i beznadějí. Ten, komu věříte nejvíc vás zradí a ten, komu už nevěříte vůbec, vám nakonec pomůže. Pro mě osobně bylo navíc skvělé potkávat postavy, které už jsem znala. Magnus Bane je pořád stejně trhlý (respektive už tehdy byl), ačkoliv moderní doba mu dala do rukou flitry a ještě extravagantnější oblečení. A postupně objevovat drobná pojítka a spojitosti je prostě radost.
Přes původní nejistotu, mě tahle trilogie rychle chytla a bavila mě ve finále víc, než Nástroje smrti. Možná za to mohl ten špinavý Londýn, možná za to mohl ten fantasticky vykreslený milostný trojúhelník, který tu byl a nebyl zároveň. Možná za to mohly postavy. Arogantní Will se v něčem strašně podobal Jaceovi, který jak modří už tuší, je vlastně jeho praprapravnukem nebo v jakém pokolení se to pochybujeme. Ale zápletka kolem Willova charakteru byla lepší a smysluplnější. A Jema zkrátka nešlo nemilovat, stejně tak jako Tessa byla skvělá hlavní postava. A jak jsem už řekla – epilog jsem obrečela. Nechápu, jak někomu může nesmrtelnost připadat úžasná, vážně ne. I když pro Tessu to nakonec bude mít i přínos a přísahám bohu, že až se objeví v plánovaném dalším díle Nástrojů smrti, budu z toho mít nepochybně hysterický záchvat radosti.

Je škoda, že knihy ještě nejsou přeloženy do češtiny. Z lenosti jsem je četla v amatérském překladu, který rozhodně nebyl špatný, ale bohužel zabil některé jazykové prostředky, které čtenáře nechají ponořit se do krásného 19. století, špinavého Londýna pohlceného párou divokých strojů, světa krásných dam a elegantních gentlemanů a vytříbené řeči. Tím spíš jsem si užívala poslední díl v angličtině, kde mě nerušily některé gramatické a stylistické nesmysly. Rozhodně se ale přimlouvám za vydání a myslím, že nakladatelství na tom neprodělá.

Oblíbené citace (alespoň některé, jelikož jsem si nemohla zakládat stránky jako v papírové knížce):

• Život je kniha a je tu ještě tisíce stran, které jsem pořád nepřečetl. Chtěl bych je číst s tebou, tolik stran, kolik bude možných, než umřu.

• Will jsem já, je moje duše a pokud to nemůžu být já, kdo vyhraje tvé srdce, pak tu není nikdo jiný, komu bych přál tu čest. A až odejdu, musíš pomoct Willovi. Bude to – bude to pro něj těžké.

• Některá tajemství, pomyslela si, je lepší říct; ale některé je lepší nechat pohřbené hluboko, aby nemohla ublížit ostatním.

• Většina lidí ani nenajde svou životní lásku. Ty jsi měla to štěstí najít dvě.

• Někdy, když musím udělat něco, co nechci, předstírám, že jsem postava v knize. Je pak jednodušší vědět, co dělat.

• Jak můžeš litovat něčeho, co – jakkoliv to nebylo moudré, bylo krásné?

• Nabízím ti svůj život, i když je tak krátký; nabízím ti své srdce, i když netuším, kolik úderů ještě zvládne.

• Člověk musí být vždy opatrný s knihami a tím, co se v nich píše, protože slova mají tu moc nás změnit.

• To díky knihám jsem se necítil úplně opuštěně.

• Jem je můj největší hřích.

• Takový strach, kvůli kterému se budí uprostřed noci a snaží se seškrábat si vlastní kůži, jako kdyby tak mohla odhalit ďábla, který se pod ní ukrývá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..