Pusu

Odjel.

Včera v jednu jsme se naposledy políbili a objali a já pak zůstala stát na letišti a dívala se, jak odchází. Netuším, jak jsem se pak dostala k autu, ale v něm jsem nakonec seděla dobře půl hodiny, než jsem dokázala nastartovat a odjet. Přes slzy jsem chvílemi neviděla. Nejhorší to ale bylo po návratu domu. Jsem v novém bytě dva měsíce a od samotného začátku jsem tu téměř nebyla sama. Najednou jsem ale stála před tmavými okny a když jsem se odhodlala vstoupit, z obýváku se neozývala hudba a nikdo mě nezdravil. Nikdo mi nepřišel dát pusu na přivítanou.

Nejvíc mi chybí pusa na dobrou noc. Ta, který přišla těsně před Buenas noches, po kterém si mě přitáhl blíž a společně jsme usnuli, dokud nás vedro nedonutilo se od sebe odtulit. Chybí mi ty nesmyslné rozepře nad hloupostmi, po kterých následovalo podivné „puzu“, které jsem ho naučila. Chybí mi ta možnost se k němu jen tak naklonit a políbit ho na tvář, chybí mi beso de pato, které mě napůl rozčilovalo, napůl rozesmívalo.

Nemůžu uvěřit, co se stalo z jednoho blbého piva, na které jsme zašli začátkem října. Pivo, jídlo, nekonečná procházka noční Prahou, bar, polibek. Probdělá noc a prolenošená sobota. A pak se ozval. S ním jsem se začala učit, že nemusím být paranoidní, stačí napsat a odpověď přijde jakmile to bude možné. Poprvé se mě někdo ptal, jaký jsem měla den, poprvé měl někdo skutečně zájem a já to brala jen jako nezávazné kamarádství. No, možná něco víc než kamarádství, ale je tu přece jen na pár měsíců…

Myslím, že zlom přišel, když se mě zeptal, co si myslím o tom, když se ho na číslo ptá jiná holka v baru. Najednou vzniklo nějaké pravidlo exkluzivity, najednou jsme tu byli jen pro sebe. Ale pořád jsme nebyli pár. Nemá přece cenu si cokoliv slibovat… Oficiálně jsme spolu nebyli, neoficiálně to byl nejvztahovější vztah, jaký jsem kdy zažila. Držel mě na nohou, když jsem se mořila s diplomkou, staral se o mě, když mě srazila choroba tak, že jsem celý den nebyla schopná vstát z postele. Vařil mi jeden čaj za druhým a nutil mě aspoň něco sníst. Byl se mnou první noc v novém bytě a když se jeho bydlení otřáslo v základech, zůstal tu se mnou natrvalo. Svolila jsem k tomu i v naději, že mi za ten víc jak měsíc začne lézt na nervy tak, že budu ráda, když se ho zbavím.

Poprvé v životě jsem žila s mužem. Děsila jsem se, co všechno to bude znamenat, kolik to přinese problémů a jak si polezeme na nervy a co všechno bude špatně. A ono to všechno klaplo. Zapadlo to do sebe, vzájemně jsme si vycházeli vstříc, vzájemně jsme si dopřávali soukromí a možnost věnovat se svému. Koukali jsme spolu na filmy, podnikali výlety, nakonec hlídali i psy. A pořád jsme oficiálně nebyli pár. I když ke konci už jsem nebyla kamarádka, ale „something weird“. Strašně by mě zajímalo, co o mě řekl kamarádům.

Když mi ve čtvrtek, necelý týden do odjezdu, jen tak v mezi řečí řekl, že se bavil se šéfem o možnosti pracovat v Česku, zalapala jsem po dechu. Přemýšlí o tom. Přemýšlí o tom, že by se vrátil, že bychom byli spolu… Ale nikdy jsme to nijak víc neřešili. Jen jsem věděla, že myšlenka se objevila a že jí třeba věnuje trochu víc času, až bude šance v realizaci (tedy po lednovém dokončení školy).

Až přišlo pondělí a nevyhnutelné loučení. Slzy jsem udržela až na to zatracené letiště (kromě nedělní slabosti, kdy vytáhl kufr, že je na čase balit). Původně jsem chtěla celou situaci probrat, ale najednou mi to přišlo zbytečné. Co bych chtěla řešit? Co z něj chci lámat za sliby? Hned na začátku jsme si řekli, že žádné sliby o vztahu na dálku nemají smysl, že to jen vždycky končí hádkou a nepřátelstvím, což ani jeden nechceme. Jen kdyby zatraceně to všechno nezašlo tak daleko. Nakonec jsem mu jen řekla, že ho mám strašně ráda a že pokud se rozhodne vrátit do Česka, budu nadšená.

Nevím, co bude dál. Nevím, co k němu cítím, nevím, jak to popsat, nevyznám se sama v sobě. Ale tak strašně mi chybí. Dokud se včera večer neozval, že je v pořádku doma, málem jsem se zbláznila a měla jsem pocit, že mě to rozdrtí. Chvála za moderní technologie a možnost být v kontaktu, i když to není úplně ono. Tak strašně žárlím na všechny ty kamarády, se kterými je teď na večeři – jakkoliv jsem ráda, že je šťastný, že je zase doma a mezi svými, chybí mi. Chybí mi jeho mizerná česká výslovnost i španělské lichotky. Chybí mi a už zase ve mě roste obava, abych ho příliš neotravovala, když mu jen tak napíšu. Chybí mi.

Chybí mi pusa na dobrou noc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..