Muž s cigaretou

Když se narodil můj bratr, tatínek dostal výslovně zakázáno si před ním zapálit. Existuje velkolepé tajemství, v němž jsme všichni spiklenci, jen aby to nebohé dítě nevidělo svůj mužný vzor s cigaretou. Přišlo mi to směšné a zbytečné. Stejně jednou bude nebo nebude kouřit, podle toho, jak on bude chtít. U mě to tak přece je – nekouřím, přestože jsem tatínka viděla kouřit od dětství. Pamatuju si dokonce čas, kdy hřešila i maminka. A nijak mě to nepoznamenalo… až na jeden drobný detail.

Před časem, když jsem se stěhovala, našla jsem papír, na kterém jsem si psala seznam kladů a záporů, jestli se rozejít nebo nerozejít se svým prvním boyfriendem (přítel tomu říkat nejde, cokoliv jiného mi taky nesedí). Zápory jednoznačně převyšovaly, ale nejvíc mě pobavil jeden rozporuplný klad: „Nekouří – ale je to +?!“ Mé dnešní já to vážně rozesmálo. Tuším, že ty pochyby měly něco společného se záporem na témže řádku, že mu páchne z pusy, protože málo pije. Možná mé mladší já doufalo, že by se ty pachy nějak vyrušily. Mé starší já ví, že by to bylo jen horší.

Na druhou stranu se v tom dá tušit přeci jen nějaké to ovlivnění, které si člověk úplně neuvědomuje. Jakožto děvče jsem nakonec možná byla ovlivněná neřestí svého otce jinak. Můj jarní románek byl kuřák. Vysoký pohledný muž s cigaretou. Ráno jsme stávali na balkoně s výhledem na vinohradský vnitroblok, žižkovskou věž a střechy Prahy. Na zábradlí balancovaly hrnky s kávou a cigaretový kouř se líně kroutil k blankytně modré obloze. Přišlo mi to neuvěřitelně sexy.

Ne že by ale cigareta zachránila všechno. A ne že bych si vybírala kuřáky a že bych se vyžívala v tom trávit svůj čas v zakouřené místnosti. Když mě mé nevydařené červencové rande vzalo na večeři, mohli jsme si v restauraci sednout buď do kuřácké nebo nekuřácké části. Na tom rande bylo špatně skoro všechno, ale skutečnost, že jsem byla bezohledně usazena do kuřácké části, to asi zabila úplně. Přišlo mi to z jeho strany sobecné a jako takový primární signál „aha, ten se kvůli tobě moc přemáhat nebude“. Jakkoliv mi kouření ve společnosti nebo venku nevadí, nemusím tyhle smrady čmuchat, když jím. Stejně jako mě rozčiluje, když jdu do přírody, nadýchat se čerstvého vzduchu a přede mnou pochoduje nějaký idiot s cigaretou.

K téhle kuřácké úvaze mě možná přivedla i kamarádka, když se ptala, jestli můj současný přítel je vlastně kuřák nebo nekuřák. A že u předchozího mi přece kouření nevadilo. V tu chvíli mi došlo, že ale můj jarní Belgičan byl nejen tím kouřením hodně podobný mému mužnému pravzoru, který si podle mě většina holek odnáší od svých otců. Možná jsem si ve finále z toho otcovského vzoru přeci jen odnesla něco, co jsem si jen neuvědomovala, protože sama jsem nekuřačka. Nepočítám-li výroční zhřešení s vodní dýmkou a ovocným tabákem. A podvědomě mám tak v hlavě někde usazenou představu, archetyp muže, který zamyšleně pokuřuje.

Možná má tedy nakonec maminka pravdu když nechce, aby táta před bráchou kouřil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..