Titulovaná svoboda

Jsem neskutečně unavená. Už dvě – kecám, tři – hodiny sedím na pohovce a čučím do ztracena. Jedním okem na televizi, druhým do počítače. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se nemohla zvednout ani proto, abych si udělala večeři. Což jsem nakonec překonala, protože mi začínalo být poněkud nevolno z hladu. Ale bylo to dost jiné nevolno než včera večer, kdy jsem se potácela na hranici nevolnosti a hysterického pláče.

Seděla jsem na zemi a listovala hromadami papírů a snažila se zjistit kdy byl korunovaný Karel IV. a jaké reformy udělala Marie Terezie. Hlava úplně prázdná a žádná z těchto důležitých informací tam nebyla. Přitom jsem se to všechno učila, poslední měsíc jsem nedělala nic jiného než hysterčila nad diplomkou, pracovala a učila se. Můj sociální život přestal existovat. Ale byla jsem odhodlaná tu zkoušku udělat. Prostě udělat. Ale měla jsem pocit neskutečné marnosti, protože ať jsem se učila jakkoliv, nakonec to bude o tom, co si vylosují a hlavně, hlavně o komisi. Všechno ostatní je vlastně vedlejší.

Kupodivu dneska ráno jsem se probudila překvapivě v klidu (nepočítám-li pokus vstávat v půl čtvrté a sen o tom, kdy mi profesorka volala, že bych se měla odhlásit, protože to neumím – nekecám). Obléct, donutit se něco sníst, prolistovat pár papírů, vyvenčit psy, doběhnout autobus (který jel o pět minut později, jak jinak), doplazit se na fakultu. Dvě spolužačky už čekaly, že prý budeme jen čtyři a komise je jen jedna. Zhoupnutí žaludku. Aha, otázka je, jaká je ta komise. Hysterické hledání na internetu a uklidnění. V tomhle mi evidentně tentokrát osud docela přál.

Na jednu stranu jsem byla dneska neuvěřitelně v klidu. Dokonce jsem vysvětlovala spolužačce, jak zhluboka dýchat a uklidnit se. Složení komise mě uklidňovalo. První vylezlá mě uklidňovala, že jsou fakt v pohodě. Asi mě paradoxně uklidnila i další spolužačka, která přišla s tím, že se jde odhlásit a všechno to po celém tom studiu vzdává. Já se aspoň snažila. A když jí to nakonec dali, přestože se vůbec neučila…

Nebudu to prodlužovat. Šla jsem dovnitř, klepala se jak osika, losovala a vylosovala – jednu otázku stejnou jako v září, celkově to nebylo nejhorší. Rozhodně to byly otázky, kde jsem měla pocit, že něco uvařim. A chvílemi jsem měla pocit, že vařím z vody. Moje podání sjednocování Itálie a Německa připomínalo překotné „jo jo, docházelo k tomu, povedlo se to roku 1870 a 1871, Garibaldy, Viktor Emanuel II., Vilém II., Prusko, Sicílie… Španělé???“. Občas jsem něco říkala a jen se modlila, že mě nezastaví razantní „vykládáte nesmysly, kolegyně“. Didaktickou otázku si podle mě profesor odvykládal tak nějak bez mé asistence.

Na té opakované otázce bylo ale nejvíc vidět, jak strašně moc záleží na přístupu komise. Začala jsem si vykládat a povídala jsem. Pak se mě na něco zeptali. Pak se ještě zeptali a já znejistěla, ale něco jsem vymyslela. Pochválili mě. Pak se zeptali ještě a ještě a já se zase chytla. Odpověděla jsem a docela nadšeně jsem se do toho obula. Pak mě ale na něčem nachytali, ale jen se smáli, že je vidět, jak to umím a že jen chtějí vědět, co všechno o tom vím. Žádný stres, žádné podlosti. Dokonce mě v jednu chvíli uklidňovali, že zatím je to super, tak proč jsem tak nervozní? (možná protože jsem tu po několikáté?!) Pak si začali povídat o něčem, co jen vzdáleně souviselo s mou zkouškou. Dokonce jsme zažertovali. Když jsem v jednu chvíli udělala nervozní oslíkovské >p< (víte co, takový ten zvuk, co dělá Oslík cestou za Fioninými rodiči a všechny tím hrozně otravuje, občas ten zvuk nevědomky udělám), okamžitě se toho chytli a „no ano, začínáte správně!“ protože po mě akorát chtěli slyšet, že vyšší šlechtě se říkalo „páni“.

Když jsem vylezla z místnosti, byla jsem relativně v klidu. Věděla jsem, že jsem to dala, jen šlo o to, za kolik. Ale i když jsem šla dovnitř, snažila jsem se být napjatá, co když… Dala jsem to. Jasně že jo. Dokonce za dva. Byla to pohodová, klidná zkouška a já jsem fakt měla sto chutí se na toho jednoho profesora vrhnout a děkovat mu za celé dva roky studia, že mě toho tolik naučil a že se celou dobu choval tak lidsky.

A tím, mí drazí čtenáři, jsem zakončila své studium na Karlově univerzitě. Je ze mě titulovaná megera a přede mnou už jen reálný život. Po dvaceti letech končí čas zkoušek, testů, seminárek, výuky, bojů s profesory a zkostnatělým univerzitním systémem, domácích úkolů, čtení povinné literatury, ověřování mých teoretických znalostí o něčem, co nikdy nepoužiju. Dokázala jsem to, dotáhla jsem to do konce, i přes všechny ty risky a loterie, jakými bylo odevzdání diplomky na poslední chvíli a moje státnice z češtiny, které byly taky jen a jen o štěstí a komisi. Po všem tom stresu to bylo třicet minut celkem pohodového popovídání…

A teď přijde ten čas, kdy budu moct věnovat svou pozornost tomu všemu, čemu jsem se do teď věnovat nemohla a pořád to valila před sebou se zbožným přáním „až dopíšu diplomku, až udělám státnice“.

1. Dodekoruji byt. Od nastěhování tu mám spoustu restů, některé věci ještě potřebuji protřídit, douklidit, dorovnat, dovyklidit. A stěny jsou ještě holé! Potřebuji dojet do Ikei, dokoupit nějaké drobnosti, nějaké další nádobí etc. A pořádně tu uklidím, konečně, konečně, konečně!

2. Začnu se víc věnovat fotografii. Posledních pár dní nemám v hlavě málem nic jiného než přemýšlení nad tím, jak to či ono vyfotit nějak originálně.

3. Najdu nějakou internetovou galerii na své fotky. Doladím oficiální blog. Všechno to dám víc dohromady.

4. Složím si puzzle.

5. Udělám si pořádek v materiálech na učení.

6. Pustím se do španělštiny, ať si s mužem můžu pokecat i po jeho.

7. Přerovnám babiččiny knížky, ať se v nich konečně vyznám a můžu plnit její požadavky.

8. Odnesu všechno to zbylé harampádí dolu do sklepa, doladím byt – ano, opakuji se, ale fakt se na to hrozně těším!

9. Ušiju si sukni. Nebo možná šaty. Tašku. Cokoliv. A taky zašiju všechny ty díry, co jsem porůznu objevila. A zkrátím si povlečení, které jsem tu vyhrabala z hlubin.

10. A občas jen tak přijdu domu a vytuhnu u televize bez výčitek svědomí.

DALA JSEM TOOO!!!

Jo a na té pohovce už sedím čtyři hodiny. Je na čase vzít si knížku a hezky u ní bezstarostně usnout. Protože sakra můžu!

Jen mě trochu mate, že přes tu radost, že je to všechno za mnou, se mě odpoledne zmocnila trochu nostalgie, že jedna etapa života tímto vážně nenávratně končí. Asi mi je trochu líto, že když jsem v samém závěru konečně našla radost ze studia samotného (nemyslím drcení na státnice), když jsem objevila, co všechno to s sebou může nést za fajn vedlejší radosti (erasmus, sociální život školy), tak to teď nenávratně končí. Ale budou další radosti.

A teď dost. Moc myšlenek, málo energie. Spát. Nebo aspoň tuhnout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.