rozmrznout.

Bojovná, ale pochmurná písnička v uších a eskalátor vezoucí mě k výšinám. Přešlá mrazem, který se vytrvale prokousával kabátem, jsem byla myšlenkami někde úplně jinde. A zpívat se mi zrovna nechtělo. Zachmuřená, zadumaná, s pocitem, proč mi proboha musí neustále někdo házet klacky pod nohy.

Vyšla jsem na ulici a mezi domy najednou taková zima nebyla. Z nebe padaly vločky. Malé, nepatrné, co se ani chvíli neudrží, ale upoutají pozornost. Zvedla jsem oči k obloze a pohledem přejela domy kolem.

U Tří bílých beránků.
Bernsdorfská továrna na kovové zboží.
U Pařížana.

Zdobené fasády a několikaramenné lampy, které teď nabíraly sílu na další dlouhou noční šichtu. Ta nekonečná zimní tma mě každoročně ubíjí, ale musím uznat, že lampy dokáží prozářit městskou tmu a vdechnout do ulic nové kouzlo.

Usmála jsem se a vyrazila po Příkopech k Národní třídě. Brzy mě uvítala pyšná fasáda Adrie a já se přistihla, jak pomalu začínám skládat slova do vět. Kafka u Quadria nade mnou sice nechápavě kroutil hlavou, ale dělá to celé dny, takže jsem si to nebrala osobně. Stejně jsem jeho knihy nikdy opravdu nemusela, asi si vzájemně nerozumíme.

O hodinu později mě v ulicích přivítalo zlaté slunce. Opřelo se mi do očí a na okamžik mě oslepilo, i když na střechách blízkého kostela se třpytil lehký sněhový poprašek. Znovu jsem si pustila hudbu a vyrazila na další pochůzky, ale v duchu jsem si slíbila, že večer přijdu domu, sednu si s vínem a všechny ty myšlenky napíšu. je to osvobozující pocit, když se vám v hlavě zase začnou rodit nápady a myšlenky, pocity se přetavují ve slova a člověku se chce radostí zpívat.

Zpívám si aspoň s filmem, abych zahnala chmury a popíjím lambrusko. A píšu. Malý, bezvýznamný pocitový článek jen pro tu radost, že mě napadl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.