Strach skočit

Všechno je dohodnuté a vymyšlené. Můj geniální plán sice nevychází úplně tak, jak jsem si představovala a je tu jeden problém, který mě žere (a který přítel jako problém nevidí, takže očekávám naší první významnější hádku do měsíce od mého příjezdu do Sevilly), ale všechno vypadá skvěle, akce je rozjetá. Ještě by jí šlo zastavit, ale už bych se setkávala s nechápavými pohledy, proč proboha.


Pro nezasvěcené i pro ty, kteří tuší, ale nedělila jsem se o informace minutu po minutě, zatímco se to všechno vyvíjelo.

30. března odlétám do Španělska na intenzivní jazykový kurz. Jinými slovy – šílené akci hnát se do cizí země jen kvůli chlapovi a na místě pak bezradně hledat nějakou práci, se vtiskl punc sofistikovaného vzdělání. Až kurz skončí, práce už se bude se španělštinou hledat lépe. Aspoň se tím snažím utěšovat. Kdyby bylo nejhůř, pořád je lepší sbírat mandarinky než borůvky.
Všichni v mém okolí mi to schvalují (jakmile mám problém, vytvářím si poradní orgán ze všech, kteří jsou ochotní naslouchat). Dokonce i když jsem to šla říct do jazykovek, kde pracuji, všichni reagovali naprosto chápavě, že by se hned sebrali a taky jeli. Koneckonců od učitelky jazyků je jen logické, že si chci své znalosti rozšířit. A navíc – krásná Sevilla, na jaře, v létě (kdy prý umřu na ulici), možnost být s přítelem… Všechno mluví pro to, abych se sebrala a jela.

Jenže jak je jednoduché si to všechno vybásnit, občas mě popadá úplně stejná panika, jako když jsem měla jet do Budapešti. Stejný strach, stejná obava. Jenže tam jsem měla být úplně sama. A přesto se můj pobyt změnil v rok, který ještě pořád chci zpátky, po kterém se mi stýská, ještě teď si pamatuji tu ukrutnou, neuvěřitelnou bolest, když jsem v šest ráno šla prázdnými ulicemi domu a brečela tak strašně moc, že jsem přes slzy neviděla. Nechtěla jsem odjet, už nikdy jsem nechtěla svou krásnou Budapešť opustit, chtěla jsem zarýt nehty do kamenných zdí a držet se tak pevně, dokud nebudu mít jistotu, že můžu dál žít a studovat v podunajské metropoli.

Přesto všechno, deset měsíců předtím, mě drtila hrůza, že za chvíli moje rodina odjede zpět do Prahy a já zůstanu sama v cizím městě, kde nikoho neznám, rozumím jen velmi opatrně, netuším, co mě čeká dva dny na to ve škole. Zpětně mi to přijde roztomilé, jak vyjukaná jsem byla. Kdybych mohla, tak bych snad té holce běžela hned říct, ať se ničeho nebojí a vrhne se do víru možností hned a nečeká až do druhého semestru. I když všechno má svůj čas, kdoví, kde bych dneska byla a jak by to všechno dopadlo.

Jenže teď tu ta vyjukaná holka občas sedí znovu. Občas mě popadne hrůza, co to sakra dělám. Copak mi není doma na zadku dobře? Mám tu rodinu, přátele, chlapů po světě chodí… (promiň, drahý). Teď právě vůbec nechápu, co má ta holka za problém, protože teď mám pocit, že dělám další skvělé rozhodnutí, jako byla Budapešť. Navíc tentokrát může odpadnout ta jedna velká hrůza ze samoty. Sama tam nebudu ani chvilku, už mám daleko jasnější představu, co taková cesta znamená, takže vím, že není čeho se bát…

V člověku ale zůstává takový zvláštní strach. Strach skočit, strach sebrat odvahu a udělat ten krok do prázdna a převrátit vlastní život naruby. I když mu doma nic neuteče, i když může cestou jen získat, přesto zůstává nějaká vnitřní hrůza. Alespoň ve mě rozhodně zrnko strachu, které občas přeroste do velikosti menšího dinosaura, hnízdí. S největší oblibou se ten dinosuarus budí spolu se mnou ráno. Někdy i v noci, zalehne mě a já se probudím s hrůzou, že jsem asi úplně blbá. Jakmile se naplno probudím, daří se mi ho zkrotit.

Strach tu je, jenže kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo nic nezkusí, nic nezíská. Nemám co ztratit. Můžu vyrazit do světa, cestovat, objevovat, učit se a poznávat. Tak sakra hurá do toho!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.